|
|
 Jan
Rosák, moderátor
Ohlédnete-li se za svou kariérou, která etapa je v ní pro vás
celoživotně nosná?
Na to není vůbec snadná odpověď. Všechno souvisí se vším.
Samotný start nebyl těžký, protože do rádia jsem nastoupil na
pozvání, nemusel jsem tedy absolvovat konkurzy. Až postupně
jsem zjišťoval, jak náročná profese rozhlasového moderátora
je. Než jsem své výkony za mikrofonem dostal na patřičnou
úroveň, byla to docela dřina. Když jsem později začínal
v Československé televizi s Videostopem, pochopil jsem, jak
skvěle mě rozhlas vybavil pro moji příští profesní dráhu.
Poměrně záhy jsem díky tomu sbíral různá ocenění.
Nejste vyloženě typem herce či moderátora dětských pořadů.
Přesto jste i na tomto poli sklízel obrovskou popularitu.
Tohoto úspěchu si velmi vážím! Snad to bylo tím, že jsem se
nikdy nesnažil mentorovat. Sám jsem velmi hravý muž – dítě
v dospělém těle. Rád vzpomínám na rozhlasové letní tábory, kde
jsme měli vždy připravenou nějakou hru, která měla pokaždé
neskutečný úspěch. Ještě dnes, když potkám některé
z tehdejších dětí, dnes pětatřicátníky, vzpomínají, jaké to
tenkrát bývalo skvělé. Jistě to bylo i tím, že jsme si pokaždé
hráli i my. Komické situace nastávaly třeba na ulici, kde na
mě děti volaly: „Nazdar, Honzo!“, a jejich rodiče se omlouvali
za jejich drzost. Pro mě to ovšem byla maximální pocta, byl
jsem jejich kamarád. Co víc si může moderátor dětských pořadů
přát?
Před několika lety jste se stal v Mníšku pod Brdy majitelem a
provozovatelem divadla. Co vás k tomu vedlo?
Koupil jsem v Mníšku velkou třípatrovou budovu, jejíž součástí
se stal divadelní sál s osmdesáti místy a také hospůdka,
abychom se měli s kamarády kde scházet. Netušil jsem ale, jak
těžké je v dnešní době divadlo provozovat. O městských či
jiných dotacích jsme si mohli nechat jen zdát. Přesto jsme se
snažili, aby divadélko žilo. Zvali jsme pražské umělce a
divadelní soubory, většinou komorního typu jako Ungelt. Jenže
i tato divadla jsou na poměry Mníšku drahá a při maximální
ceně vstupenky do dvou set korun a vyprodaném sále to bylo
stále jen šestnáct tisíc korun. Neustále jsme místní kulturu
dotovali a prodělali kalhoty. I přes drobné sponzory nebyla
tato situace dlouho udržitelná. S dětskými představeními to
bylo ještě horší. Když jsme vybrali od dětí vstupné dvacet
korun a bylo narváno, chodila moje žena domů s radostným
úsměvem, že jsme dopláceli jen pět set korun...
Jste srdcem víc rozhlasák, nebo televizní moderátor?
Určitě rozhlasák. Už proto, že v Českém rozhlase mám nejvíc
pravidelné práce. Když skončil, takřka ze dne na den,
televizní pořad Riskuj, ocitl jsem se na pár dní ve vakuu,
netušil jsem, co budu dělat dál. Tehdy jsem dostal nabídku
z Českého rozhlasu Region na typ pořadu, po kterém touží snad
každý moderátor – na talk show. A dokonce každodenní, to byla
hodně silná výzva. Naprosto vzrušující práce, kde mám každý
všední den svobodu a volnost k seberealizaci. Mám to štěstí,
že můžu svoje zaměstnání nazývat i svým koníčkem.
Mikrofon je tedy i vaší drogou?
Jasně! Jakmile se rozsvítí červené světýlko, zmocní se mně
jakási vnitřní vášeň, která mě zcela ovládne. Asi mám štěstí,
protože znám několik lidí, kteří jsou v civilu úžasně vtipní,
skvěle se s nimi povídá – ale jakmile se rozsvítí červená,
přestávají být komiky. To světýlko je naprosto sváže.
Optimální případ je, a u mě to funguje, když se po rozsvícení
červené v člověku aktivují nečekané vnitřní rezervy – a pak
„jede“.
Vidíte rozdíl mezi kulturou moderování před třiceti lety a
dnes?
Obrovský. Především se tomu dříve říkalo konferování a
konferenciérů nebylo mnoho. V rozhlase jich bylo jen pár. A
lidí, kteří byli schopní uvádět bez přípravy, tedy
improvizovat, těch bylo opravdu pomálu. Já sám chci být vždy
dobře připraven, protože pokud se stane něco nečekaného, dá se
po chvíli vrátit zase k původnímu záměru bez úplného
vykolejení. Další rozdíl: před změnou režimu byla pro nás
naprosto nutná autocenzura. Stačilo se uřeknout a člověk byl
bez práce. Dnes je vše v tomto směru uvolněnější. Málokdy se
stane, že by byl moderátor za něco popotahovaný. Spíše je
nutné dávat pozor, abychom někomu nestranili a byli vyvážení.
Jedná se tedy o jakousi autocenzuru ve jménu dobrého vkusu.
Svoboda projevu však přinesla i v naší profesi neblahé věci.
Například?
Především drzost a sprostotu s neomaleností. V Českém rozhlase
snad ani ne, ale na ostatních rádiích se najde pár kluků a
holek, kteří mají pocit, že si musí na někom vybrousit svoje
moderátorské dovednosti, a pustí se „neohroženě“ do
respondenta či hosta. Mají při tom pocit, že jsou „in“, že je
to „trendy“. Veliký omyl! Navíc nejsou často ani připravení.
Co si myslet o redaktorovi, který si pozve do studia hosta a
před vstupem se ho zeptá, na co by chtěl, aby se ho zeptal?
S tím souvisí i etika moderátorů.
Nechci paušalizovat, ale někdy mám pocit, že o etice nemůže
být řeč, protože mnozí si myslí, že je dovoleno úplně vše.
Člověk by měl mít v sobě určitý korektiv. Slova, která mají
zaznít, musí být v mezích disciplíny, slušnosti a jak říkám –
dobrého vkusu. Neméně důležitá je za mikrofonem i
zodpovědnost.
Na co se v minulosti kladl největší důraz?
Řekl bych, že na kultivovanost slova. Mluvčí v rádiu hovořili
jako kniha. Celkově měly pronášené texty více myšlenek, více
sdělení a obsahu. Pomineme-li politické komentáře, ostatní
pořady byly o něčem. Dnes existuje mnoho soukromých rádií,
které jedno od druhého nerozeznáte. Nemají rukopis, nejsou
vyprofilovaná, převážná většina programu je hudba a doprovodné
slovo je vlastně vatou, vycpávkou. Kdyby tam nebylo, tak se
nic nestane, protože se v těch rádiích stejně nic hodnotného
neříká. Profesně mě to mrzí, protože to považuji za promrhaný
čas. Nic proti hudbě nemám, ale já si vybírám stanice, kde se
hlavně mluví, tedy Český rozhlas. Jak říká moje žena, je to
poslední inteligentní médium.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. srpna. |
