|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Lahůdky i kostlivci z archivu
Je léto, a tak přichází období repríz z archivu. Aby ne – jsou
dovolené, a tak je věčná škoda plýtvat premiérami, které
zaujmou spíše v říjnových plískanicích. Jenže pro fanouška
rozhlasové hry jsou červenec a srpen pravým požehnáním, neboť
se ve vysílání objevují i pořady dávno neslyšené. Ne vždy jde
o zázraky rozhlasové dramatiky, ale rozhlasový projev stárne
přece jen pomaleji než filmový – a přesto lze v televizi
zhlédnout množství filmů z období třicátých a čtyřicátých let,
kdežto rozhlasová hra z let sedmdesátých se nevysílá, protože
současný posluchač „by to nevydržel“. I vydržel, a rád. Setká
se totiž s herci, kteří již dávno nežijí anebo jsou
v důchodovém věku, zatímco v rozhlasové hře je uslyší ještě
v období, kdy si teprve hledali svůj herecký výraz...
V polovině července jsme tak mohli slyšet několik obnovených
premiér. Hned v sobotu to byla hra pro mládež Příběh čisté
lásky. Na motivy japonského filmu Giunai monogatari ji napsal
Karel Urbánek a v roce 1976 natočil režisér Gustav Heverle.
Mírně bizarní dramaturgický výběr (provedla ho Václava
Ledvinková) se ukázal jako funkční. Rozhlasová hra nabízí
příběh pozvolna se rozvíjejícího vztahu dvou mladých lidí
(Václav Postránecký a Hana Maciuchová) na pozadí právě
skončené druhé světové války uprostřed zdevastovaného
poraženého Japonska. Drsné prostředí, v němž je problém najít
práci a naopak není problém dostat se do špatné party, je
vylíčeno přesvědčivě, byť samotná inscenace není snímána nijak
objevně. Dnešního posluchače zaujme sevřeným příběhem
s tragickým vyústěním, dobrými hereckými výkony (kromě
zmíněných hlavních protagonistů je to například v rozhlase
málo slýchaný Václav Lohniský v epizodě hostinského Okawy nebo
Libuše Švormová v postavě učitelky).
V nedělním odpoledni 15. července následovala další archivní
lahůdka (tentokrát ji prosadil dramaturg Hynek Pekárek): po
mnoha letech jsme mohli vyslechnout rozhlasovou adaptaci hry
Richarda Brinsleye Sheridana Rivalové (Soupeři) pod názvem
Zmatek kolem Lydie. Premiéru měla v červenci roku 1959 a
pozoruhodná je již tím, že libreto k ní napsali Lubomír
Dorůžka a Josef Škvorecký. Skutečnosti, že se nahrávka
dochovala až dodnes (což autora těchto řádků velmi
překvapilo), je pravděpodobně důsledkem toho, že úpravci se
skryli již tehdy pod pseudonym – jinak by hra se jménem
Škvorecký na křestním listě pravděpodobně zmizela
v nenávratnu. Na Zmatku kolem Lydie, který režíroval Jaroslav
Burian, se čas podepsal výrazně. Komedie je omšelá některými
humornými prvky, ale potěší jinak: kde jinde lze slyšet
Otakara Brouska staršího ve věku, kdy ani nepomyslel na to, že
jednou bude potřebovat za svým jménem přídomek „starší“, nebo
vynikajícího charakterního herce Františka Kreuzmanna? Potěší
i hřmotný Oldřich Musil v roli sira Herkula, nedovzdělaná paní
Malapropová v podání Ljuby Hermanové nebo Vladimír Brabec jako
sluha Filip.
Posledním bonbónkem, o němž se chceme v tomto článku zmínit,
je repríza vybraných dílů legendárního seriálu Jak se máte,
Vondrovi?, kterou do svého pořadu RozHraní – Poklady
z rozhlasového archívu vybral Tomáš Černý. Krok to byl přece
jen diskutabilní (však o něm také nechal Černý hlasovat
posluchače), ale ve výsledku dělá dobrou službu; zatím
odvysílané díly (Lupič v domě, Trojská válka) totiž dokazují,
že onen nekonečný cyklus, obepínající patnáct let Husákovy
normalizace, nebyl žádnou oázou dramatické kvality, jak občas
čteme či slýcháme. Při poslechu lze jen potvrdit dobově tvrdý
odsudek Jana Lopatky, který ve své knize Radiojournal
v ko(s)mickém věku dopodrobna rozebral rozhlasovou tvorbu
normalizace. Lze tedy Tomáši Černému jen poděkovat, že nám
tohoto rozhlasového kostlivce ve skříni zase jednou ukázal. |
