|
|
 Na rybách u Temelína
Spisovatel Jiří Hájíček (1967), ceněný v minulosti nejvíc za
titul Selský baroko (2005), předvádí ve své nové próze Rybí
krev (vydal Host) odvážný tah: jako hlavního hrdinu svého
třistapadesátistránkového románu obsadil jadernou elektrárnu
Temelín.
Jde ovšem logicky o antihrdinu, a to navíc symbolického:
zachmuřený kolos sleduje osudy postav, které se namanuly od
počátku osmdesátých let do současnosti v jeho blízkosti, jaksi
z nadhledu, s hlavou v oblacích, a především netečně.
O ryby tu sice nejde, ačkoli jihočeská krajina je mimo jiné
krajinou rybníkářskou, stejně tak v próze neteče krev, aspoň
ne takříkajíc funkčně, příběhotvorně – titul knihy spíš
zastírá než ozřejmuje. Na rozdíl od příběhu samotného. Ten je
přes dvojí pohled – z minulosti (1983–1993) a přítomnosti
(2008) – příkladně lineární: zachycuje zrání hlavních postav
od puberty, poznamenané přirozeně individuačními, vztahovými
střety s autoritou rodičovskou, školní i obecně státní, po
krizi středního věku, podanou vesměs jako nevyhnutelnost. A
zachycuje to vše pohledem překvapivě ženským (lyricky,
s citem, měkce), stylizovaným ovšem bezvadně, srovnatelně
třeba s Hrabalovou autobiografickou trilogií z let 1982–1985
(Vita nuova, Proluky, Svatby v domě).
Zmínka o autobiografičnosti tu nepadla náhodou: Hájíček je
Jihočech, rodák z Českých Budějovic, absolvent tamější Vysoké
školy zemědělské, a sdílí se svými postavami jistě nejen
věkovou příbuznost, ale především zkušenost pro svoji generaci
a lokalitu jaksi typickou, ilustrující v podstatě vývoj zdejší
společnosti od poválečných let po přítomnost. Ta zkušenost
v sobě zahrnuje jak ozvěny násilné kolektivizace po
osmačtyřicátém roce, která deformovala psychologický profil
rodičů i prarodičů, tak střet s novou, aktuální monstrozitou,
úvodem jmenovanou mnohaletou stavbou temelínské elektrárny,
které musely ustoupit desítky vesnic a která zdeformovala pro
změnu generaci jejich dětí. Z jednoho i druhého je jasné
samozřejmě totéž: patologie minulého režimu, který měl na
zřeteli vždycky vágní ideologii, nikdy ne konkrétního člověka.
Jiří Hájíček dokázal ve své novince skloubit zdatně konkrétní
příběh s obecným sdělením. Aby vyniklo, potřeboval ovšem
odstup, proto pohled z roku 2008. V kontrastu závěrečné fáze
normalizace, prvních, euforických a nadějeplných let po
revoluci a zvulgarizovaného, oportunistického kapitalismu,
který opanoval přítomnost, se ukazuje mnohé – nejen
nelichotivá paralela mezi minulým režimem a tím současným.
Především je to zřejmý konec starého a nástup nového světa:
zánik tradice, řádu, vesnické soudržnosti s širokou rodinou,
statkem a půdou na úkor městského, jaksi fluidního,
„panelákového“ individualismu, nejistého minulostí stejně jako
budoucností.
Rybí krev je tedy prózou lehce nostalgickou, zkoumající to, co
bylo, respektive to, co z minulého zůstalo. S ohledem na téma
jde samozřejmě o román takzvaně venkovský, s ohledem na
vnitřní vývojové proměny postav pak i o prózu psychologickou.
Obecněji se takové psaní nachází někde na
romanticko-existencialistické hraně. Každopádně je to
Hájíčkova dosud nejlepší kniha. Titul napsaný samozřejmě a na
vážné téma: rekviem za krajinu, z níž musel odejít člověk.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
