|
|
 Co
nás čeká
Prázdniny! Konečně si čtu! Ležím v bazénu s léčivou vodou. V
ní se neplave, jenom se v ní válí! Moc mě nebaví pozorovat
lidi kolem, ostatně není to žádná přehlídka budoucích
filmových hvězd; lázeňští hosté vypadají většinou jako já... A
tak si čtu a částečně vyčuhuji z vody, abych si nenamočil
knihu, na kterou jsem neměl tak dlouho čas. Napsala ji spousta
věhlasných autorů a jmenuje se Příštích padesát let, což v
našem bazénu může působit trochu nepatřičně. Jenže tolik času
nemám, abych se s tou knihou ještě někde skrýval, navíc jsou
tu kolem skoro samí Maďaři.
I jeden z esejů v té knize napsal Maďar s poněkud
nevyslovitelným jménem Mihály Czikszentmyhályi. Jeho příspěvek
nese název Budoucnost štěstí, a to je přesně to, co teď
potřebuju číst. Štěstí prý sice podle vědeckých výzkumů závisí
také na penězích, ale dosáhne-li člověk úrovně průměrného
platu v Portugalsku, už ta závislost končí. Pak záleží spíš na
jiných věcech, na rodinném životě, na zdraví a podobně. Dlouho
mě můj Maďar ovšem v klidu nenechává. Připomíná, že jednou z
hlavních definic štěstí je, že je to stav, kdy už člověk po
ničem jiném netouží. Představa šťastné populace prý děsí naši
výrobní sféru, neboť současná společnost je postavena na
neukojitelné touze a spotřebě... Mimo jiné z toho vyplývá, že
kdybychom si řekli, že jsme vlastně šťastní, zřejmě bychom
brzy zkrachovali, napadá mě. Může mě uklidnit, že nám Čechům
nic takového nehrozí. Pokud ovšem svou věčnou nespokojenost
jen šťastně nepředstíráme...
Mně zatím stačí ke štěstí langoše. Ve stánku nedaleko bazénu
je prodává přívětivý muž, který se snaží mluvit česky a na
zákazníky se usmívá. Po obědě se znovu povaluji v léčivé vodě
a věnuji se budoucnosti lidstva. Nebude to legrace, co čeká na
naše potomky, ostatně nikdy to žádná psina nebyla. Můj
oblíbenec Richard Dawkins připomíná Moorův zákon, podle něhož
se prý výkonnost počítačů za každých osmnáct měsíců
zdvojnásobuje. Tady v lázních, kde máme potíže s připojením na
internet, mi ta myšlenka připadá zábavná, ale vědecký pokrok
se tu také projevuje. Skoro pokaždé se mi podaří zaplatit
kartou a na ruce mám celý den pásek s čipem, který mi
automaticky otevírá dveře tam, kam jsem si to zaplatil...
Ležím na okraji bazénu a dovídám se, že rozvoj genetiky povede
v blízké budoucnosti k tomu, že každý člověk bude mít v roce
2050 k dispozici obraz svých genů. Lékaři vám, milí mladí
přátelé, nebudou předepisovat léčbu doporučenou pro všechny,
kteří mají podobné problémy, ale takovou, která bude vycházet
přímo z vašeho genomu. A také prý půjde s děsivou přesností
určit způsob vaší přirozené smrti...
Nějaký Čech asi tak v mém věku se u mě z ničeho nic zastavil,
zadíval se na obal knihy a řekl: „Příštích padesát let. Hm. Je
to hezký?“
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem po pravdě a zavtipkoval:
„Čtu to, abych věděl, co nás dva čeká.“
„No, já tady hodlám být nejmíň do devadesáti,“ měl jasno ten
chlap. „Hlavně abych je všechny pořádně naštval!“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
