|
|
Zdeněk Jiráský, filmový režisér
Poupata byla bezesporu nejlepším filmem loňského roku, přitom
jsme na něj čekali až do prosince. Vznikala obtížně?
Vlastně ani ne. Přípravy, natáčení i postprodukce proběhly bez
větších problémů. Práce pod tlakem mě baví, vyhovuje mi pevné
nastavení termínů, z kterých nelze uhnout. Psaní scénáře je
pro mne naopak mnohem těžší, nemám silnou vnitřní disciplínu,
posouvám termíny, které si sám dávám, a tím si to dělám
složitější.
Jako dokumentarista jste točil o investigativní
žurnalistice i architektuře, ale také cestopisné dokumenty.
Proč jste si pro svůj první autorský hraný film vybral právě
žánr sociálního dramatu a téma rozpadu rodiny?
Hledal jsem pro svůj příběh nejvhodnější formu, která by byla
srozumitelná a přístupná. Poupata vyprávějí o lidech sociálně
slabých, žijících v těžkých podmínkách, topících se
v závislostech a jednajících navzdory osudu. Postavy jsou
determinované prostředím, ve kterém žijí, zásadní změna
v jejich životech je téměř vyloučena. Sociální drama je mi
blízké, stejně tak ale třeba černá komedie, psychologický film
nebo thriller.
Co pokládáte za nejpodstatnější rozdíly mezi natáčením hraného
filmu a dokumentu?
Pro mne jsou to dva dost odlišné světy. Na rozdíl od
dokumentu, který často vzniká daleko více ve střižně, má hraný
film závazný scénář. Nemůžete nechat běžet kameru a čekat, jak
to dopadne. Nebo ji nechat běžet tak dlouho, až zaznamená něco
zajímavého. Máte daleko větší zodpovědnost za rozpočet, za
štáb, v našem případě i za zdraví herců – točili jsme třeba
v silných mrazech. Každé vaše rozhodnutí bezprostředně hodnotí
daleko větší množství lidí, na jejichž výkonu jste závislí.
Musíte je neustále motivovat, konfrontovat s nimi své nápady a
přesvědčovat je o nich. Podstatná je práce s hercem, jeho
výběr, zkoušení a hledání variant. Vyprávíte prostřednictvím
akce, s hereckým výkonem film stojí a padá.
Když už jsme u herců: pro český film jste objevil Malgorzatu
Pikus, představitelku Kamily, jedné z hlavních hrdinek snímku.
Předvedla silný výkon. Čím vás přesvědčila, že právě ona je ta
pravá?
Dlouho jsem vybíral mezi českými herečkami, až mě náhoda
zavedla do Těšínského divadla. Goška mě zaujala na první
pohled, přesto jsem tomu dal ještě nějaký čas, než jsem si byl
úplně jistý a oslovil ji. Mám rád polskou hereckou školu a na
Gošce je vidět, že je z trochu jiného světa, tak jako Kamila.
Jaká byla spolupráce se zkušeným hercem Vladimírem Javorským,
který je znám jako maximalista a složitá osobnost? Měli jste
prostor pro diskuse o jeho postavě?
S Vladimírem jsme jeho postavu dlouze probírali již před
natáčením. Dovolili jsme si ten luxus a ve volných chvílích
jsme zkoušeli. Pomáhal mi také pracovat s neherci z Vietnamu,
se kterými se pak měl potkat před kamerou. Práce s ním byla
inspirující, vážím si jeho skromnosti, otevřenosti a
přemýšlivosti.
Zmínil jste se o vietnamských nehercích, kterým jste dal
významné role. Jak se vám je podařilo najít a přesvědčit, aby
ve filmu účinkovali?
Oslovovali jsme vietnamské prodavače ve stáncích a večerkách.
Devět z deseti nemělo vůbec zájem, někteří předstírali, že
nerozumí, přestože moc dobře věděli, co po nich chceme.
Exhibici nemají v povaze, nedůvěřivost je jejich znakem.
Z těch, kteří přišli ke kamerovým zkouškám, jsme vybrali dva,
kteří přicházeli v úvahu. Práce s nimi byla příjemná a
bezproblémová.
Kde jste vzal nápad na jeden z nejsilnějších motivů Poupat, po
němž má snímek ostatně i název – to úžasné spartakiádní
cvičení v podání zralých „padesátek“?
Nenapadá mě okamžik, kdy bych si řekl: „Jo, takhle, to je
ono...“ Nějak to přirozeně vyplynulo. Asi tomu napomohl
repertoár komerčních rádií, kterým se nevyhnete v hospodách a
obchodech, setkání s logikou davového uvažování při některých
dokumentech. Točil jsem na retro rekreacích ve stylu ROH, kam
si lidé jezdí užívat dovolenou ve stylu padesátých až
osmdesátých let. Jsou šťastní za to, že jim někdo zorganizuje
jejich čas, nostalgie a neobudovatelský patos na týden zaslepí
i lidi, kteří jsou jinak vděčni za dobu, ve které žijí...
Poupata nespadla z nebe, o čemž svědčí nejen kvalita filmu,
ale také váš předchozí autorský životopis: máte za sebou
scénáře distribučních i televizních filmů, seriály, dokumenty
s intelektuálními náměty. Měl jste v minulosti ve hře i jiné
své scénáře, nebo byl tento první?
Nemám za sebou ani scénáře distribučních filmů, ani seriály.
Napsal jsem kdysi jen pár dílů pro seriál Letiště. To bylo po
martyriu se scénářem černé komedie, na který jsem nikdy
nesehnal producenta. Desítky hodin schůzek, stovky piv s
dramaturgy, osm verzí scénáře, žádný příjem. Po dvou letech
jsem to vzdal.
Proč se to nedařilo?
Myslím, že se tehdy báli neznámého jména. Netvrdím, že ten
scénář byl skvělý a bezchybný, ale téma bylo aktuální a forma
neseděla při zemi. Vysmíval jsem se komerční televizi, jejímu
tehdejšímu řediteli a úrovni jejich zpravodajství, celé to
mělo rámec hodně černé komedie, chtěl jsem vyprávět
netradičně. Nebo se možná pletu a bylo to úplně marné a
producenti byli jen natolik zdvořilí, že mi to nechtěli říkat
do očí.
Když jste porovnal svůj debut s domácí produkcí loňského roku,
čekal jste ten velký úspěch?
Nečekal – a nesrovnával jsem. Mám pár lidí, na jejichž názoru
mi záleží. O nich jsem přemýšlel a vyčítal si, co všechno jsem
mohl udělat lépe. Většinu ostatních českých filmů jsem v té
době neviděl.
Počítal jste s tím, že se na něj diváci zrovna nepohrnou?
To bylo úplně jasné. Neopovrhuji divákem, ale nehodlám se mu
podbízet. To už dělá dost jiných tvůrců. Končí období plných
kinosálů, stále víc filmů se z distribuce vytrácí už po
několika projekcích. Poupata měla štěstí v tom, že jim byli
kinaři nakloněni a hráli je i pro pár diváků. Díky tomu
vydržela v kinech o trochu déle. Hodně lidí čeká na filmy
v televizi. Když porovnáte patnáct tisíc lidí v kinech
s milionem v obývácích, musíte se nad argumentem v podobě
sdíleného zážitku v šeru projekce vážně zamyslet.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
Foto Mona Martinů, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. 7. |
