Pavla Tomicová, herečka

Kam až jste ochotná zajít, abyste pobavila?

Pro mě je strašně důležité, s kým právě dělám. Musím se cítit uvolněně a vnitřně neohrožená. Z každého materiálu může vzejít něco krásného, ačkoliv se to třeba při první čtené zkoušce nezdá. Už jako malá holka jsem se ráda předváděla, ale pokud jsem zjistila, že jsou kolem mě cizí lidé, zabrzdilo mě to. Lidem připadám jako extrovert, jsem ale spíše opačné povahy. Miluji živého diváka. U filmování, které mám velmi ráda, mně chybí reagující publikum. Na jevišti mi pomáhá, když můžu hrát pro konkrétního člověka. Dělá mi vyloženě dobře, když v hledišti sedí někdo z mých známých. A kde jsou tedy mé hranice? Pokud mám správně zdůvodněny požadavky, tak hranice, kromě obnažování, nemám.

Fyzické obnažování je jedna věc. A co to duševní?

V rámci role se obnažuji stále, protože kde jinde brát než ze sebe. V dramatech si řeším spoustu vlastních problémů a pocitů, ze kterých se díky divadlu vyhraju. Mám ráda drama, ale je mi líto diváků, kteří jdou v dnešní době do divadla potěšit se a pak odcházejí se slovy, že to bylo sice fajn, ale takové smutné. Svým založením jsem fatalista. Věřím na osud. V podstatě mám zkušenost, že pokaždé, když jsem v sobě něco závažného řešila, přišla role, do níž jsem mohla své rozpoložení promítnout, pochopit ho a často i vyřešit. Pro mě je herectví až psychoterapií a osobní psychohygienou.

Vy jste ale začínala jako loutkoherečka na alternativní scéně...

A byla jsem ve správný čas na správném místě. Potkala jsem mnoho skvělých lidí, ať už ve škole, kde učili lidé, kteří nesměli učit na DAMU, nebo později v divadle Drak. Za stěžejního člověka ve svém uměleckém životě považuji profesora Josefa Kroftu, který tehdy vedl královéhradecký Drak. Dalším důležitým člověkem v mé herecké práci je Vladimír Morávek, který mě přivedl od loutek k činohře v Klicperově divadle a k filmu. Vladimír miluje excesy a já jsem se díky němu naučila herecké otevřenosti. To, co musím jako herečka odžít na jevišti nebo před kamerou, to se snad v životě ani nedá odžít. Když jsem hrála poprvé zápornou figuru, měla jsem vnitřní potřebu ji neustále obhajovat. Svět není černobílý.

Jaký byl největší rozdíl mezi alternativním Drakem a činoherní scénou?

Nenacházím vůbec srovnání. Tak odlišné jsou oba světy. Alternativní scéna byla etapa mého života, která mě měla přivést tam, kde jsem dnes. To neznamená, že nejsem i dnes otevřená jiným formám divadla. Taková La Putyka...

Co pro vás herectví ve skrytu duše znamená?

Na to je těžké odpovědět. Když si spolu teď povídáme, mám pocit, že plácám hlouposti. Neumím popsat své vnitřní rozpoložení. Já ho vnímám, ale neumím o něm mluvit. Herectví je všechno možné, jen ne racionální výstup. Mám třeba velmi ráda kostýmy. Stává se mi, že když studuji novou roli, vůbec nevím, jak ji mám uchopit. Pak přijde kostýmní zkouška a role má pro mě najednou konkrétní kontury. Herectví není svobodné povolání, protože po herci stále někdo žádá plnění něčích představ. Proto se snažím chodit na první čtené zkoušky bez jakékoliv vnitřní vize postavy, abych mohla úplně svobodně vnímat vedení režiséra. Myslím, že to mám pak mnohdy jednodušší než kolegové, kteří mají o své roli předem jasno, ale jejich pohled je odlišný od představy autora či režiséra. Sebe, svoji osobu do role projektuji až později, když musím nechat postavu ožít.

Stalo se vám, že jste kývla na roli, podepsala smlouvu a pak jste zjistila, že to bylo šlápnutí vedle?

Stalo, velmi brzy jsem to pochopila. Ale bylo by ode mě neslušné odejít, když se mnou všichni počítali. V takovém případě je nutná maximální snaha, aby z proinvestovaného úsilí vzniklo něco, co bude vypadat alespoň podle představy režiséra. Samozřejmě že častým důvodem přijetí role je i zajištění živobytí pro rodinu. To máme téměř všichni herci stejné. Mám to štěstí, že mě má práce baví a ještě uživí. Divadlo se nedá dělat pro peníze.

Koule – vaše možná životní rozhlasová role... Musela jste si v rámci přípravy „nastudovat“ něco o sportovkyních, tedy žijících předlohách své postavy?

Snad ani ne. Pamatuji si ty atletky osobně, jak v Ostravě a Havířově trénovaly. Ale abych je nastudovávala jako osobnosti, tak to ne. David Drábek mi Kouli napsal na tělo a naprosto spontánně. S kamarádkou jsme se účastnily – podotýkám, jako divačky – módní přehlídky, kde jsme dělaly takové přihlouplé paní v davu, neustále jsme narušovaly přehlídku nějakými přiblblými průpovídkami a chovaly se nepatřičně. A přihlížející David Drábek, jak je takovým instinktivním člověkem, najednou prohlásil, že má nápad a že pro mě napíše hru.

Přišla vám bouřlivá reakce po rozhlasové premiéře namístě?

Celá hra je napsaná a zahraná s takovou nadsázkou, že mě reakce paní Heleny Fibingerové i Jarmily Kratochvílové, která se ve hře taky našla, překvapily. Vždyť kdyby to vzaly s nadhledem a úsměvem, vyrostly by v očích všech. Takhle se stal pravý opak. Musím přiznat, že jak jsem se do role nořila stále hlouběji, začala jsem tu koulařku vnitřně obhajovat. Bylo mi jí líto. Čím víc se bránila, tím víc se jí lidé smáli. Musela asi díky Kouli prožívat těžké chvíle a velmi nesmyslně ji to bolelo. Myslím, že důležité bylo, jak jí byla podána první informace o hře. Kdyby to proběhlo v duchu nadsázky, že o ní je napsaná skvělá, humorná hra, mohlo by být vše jinak. Ale bohužel, nestalo se tak. Nemyslela jsem si, že by jí to mohlo ublížit. Je to satira. Neposoudila jsem asi situaci správně. Mrzí mě, pokud jsem jí ublížila. Nicméně, nyní se ke Kouli vrátím v divadelním provedení Klicperova divadla. A moc se na to těším.

Pavel Sršeň, publicista

Foto ISIFA, Tomáš Zeman, Jan Hřebíček

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 14. 5.