Andrea Hanáčková, publicistka

„A co zítra?“ ptá se z kotle prasátko

„Co vlastně budeme dělat, když jsme si svá prasátka uvařili?“ Tímto mučivým obrazem se na sklonku dubna uzavřel cyklus Českého rozhlasu 3 – Vltava Svět bez hranic? čili desetiminutovka s objevy severských antropologů. Moderátorka Marie Poláková s kulturologem a antropologem Václavem Soukupem prošli výběrově skandinávskou antropologii, která se často – především v oblasti sociokulturní – staví jako samostatná větev antropologického poznání vedle například dalších evropských škol. V úvodu jsme byli zasvěceni do základních specifik severského přístupu k antropologii a odkázáni na kulturní a historické zdroje, z nichž norská, švédská, finská, případně islandská kultura čerpají. Témata dalších dílů určily objevy, publikace a významná jména severské antropologie. Tři setkání dedikovali tvůrci cyklu badateli Thoru Heyerdahlovi a jeho výpravám, větší pozornost si vysloužil také u nás populární a hojně překládaný Thomas Hylland Eriksen. O incestu pojednal díl věnovaný Edvardu Westermarckovi, teorii etnických hranic vysvětlil Václav Soukup v kontextu práce Fredrika Bartha.
Obecně řečeno – pustit si v dubnu Vltavu v čase 12.50 znamenalo nedobré zažití oběda. Obraz světa, jak ho skandinávští antropologové konstruují, nepřináší téměř žádné dobré zprávy. Anebo je to věcným, až nezaujatě chladným tónem průvodce pořadu, který s maximální hutností a přesně nastoluje neradostné zvěsti o tom, kam jsme svět a hlavně sebe samé v něm dovedli? Na konkrétních příkladech dokáže Václav Soukup objasnit řadu odborných pojmů, antropologických směrů a tezí. Například v příběhu jedné z objevitelských cest Thora Heyerdahla vysvětluje rozdíl mezi difuzionisty a izolacionisty, jinde se dotkne antropologického pohledu britských funkcionalistů. Pořad má tak významný vzdělávací rozměr, aniž poučuje.
Jisté rezervy cítím u moderátorky, která klade poměrně obecné otázky a působí nezúčastněně. Jen málokdy vzniká pocit dialogu, což je zrovna u antropologického tématu škoda. Zmatek ve mně vyvolávala hudební složka – rozmístění instrumentálních vlnek bylo zcela nahodilé podobně jako výběr hudby v rozkmitu od Michaela Nymana po novodobé Kelty přes občasné výlety do etnické hudby podle toho, v které oblasti se aktuálně zmiňovaní antropologové pohybovali (režie Markéta Jahodová).
Přesto mě těch téměř sto minut hovoru o světě viděném ze severu uhranulo. V případě umanutých dobrodružných cest a neuvěřitelně smělých hypotéz Thora Heyerdahla není samozřejmě divu, ale fascinující jsou v takto hutném výkladu i Eriksenovy úvahy o důsledcích života konzumní společnosti a „štěstí“ jako „nemravné kategorii“. V rámci Severského roku se tak Vltavě podařil málo nápadný, zato velmi inspirativní pořad.
A jak je to s tím „mučivým obrazem“ z titulku? Vychází z Eriksenovy teorie Syndromu velkého vlka. Štěstí pohádkového vlka v této teorii nespočívá v tom, že sežere prasátka, ale v tom, že po nich může denně toužit, bažit a pracovat na tom, aby je získal. Erikson nabízí paralelu v životě lidí současné konzumní společnosti přejedené k prasknutí a obraz prasátka, které už z kotle vystrkuje hlavu a ptá se nás: „A co budeš dělat zítra?“