František Koukolík, neuropatolog

Happyologie

Čteme-li si v odborné literatuře o štěstí a o lidech, možná, že vzniká happyologie. Zjistíme, že pro „štěstí“ autoři užívají spoustu pojmů, které se alespoň z nějaké části překrývají. Jsou to například: kvalita života, prosperita, životní standard, uspokojení ze života, naplnění potřeb, lidský rozvoj, blahobyt. Jestliže se z nějaké části překrývají, ve zbylé jsou odlišné.
Štěstí se často považuje za jednorozměrnou veličinu totožnou s hmotnou situací státu měřenou hrubým domácím produktem. To samo o sobě nestačí. Součástí indikátorů kvality života se staly stupeň vzdělání a délka očekávaného života. S měřítkem tohoto druhu se můžeme setkat například ve zprávách OSN o lidském rozvoji. Lze je v nějaké míře různým způsobem objektivizovat. Přidává se stav životního prostředí. Pocit štěstí snižují nezaměstnanost a inflace. Někteří ekonomové dobře znalí ekonomické teorie, méně znalí lidství, mají za to, že by inflace pro (ekonomicky) racionální lidi neměla mít důsledky. Mluví o sobě? Nezaměstnanost je pro lidi, které je možné řadit do rámce psychosociální normality, druhý největší životní stres. Tím prvním je ztráta životního partnera. Nezaměstnanost může být příčinou deprese, úzkosti, poklesu sebeúcty a sociální stigmatizací.
Co do poklesu pocitu štěstí je nezaměstnanost podstatně vlivnější než inflace. V Evropě pocit štěstí záporně ovlivňuje sociální nerovnost. V USA také – ale jen bohaté, levicově orientované jedince. Možné je, že sociální nerovnost snášejí Evropané hůř než Američané, stejně je možné, že si s ohledem na větší sociální mobilitu američtí chudí myslí, že jejich chudoba není natrvalo.
Pocit štěstí je narušen zhoršeným zdravotním stavem zejména v průběhu stárnutí. Adaptace bývá neúplná bez ohledu na to, že mladší lidé, kteří se v důsledku úrazu dostanou na vozíček, po nějaké době tvrdí, že jsou stejně šťastni, jako byli před nehodou. Do jaké míry je to racionalizace těžko únosného stavu?
K pocitu štěstí přispívá manželství: subjektivní pocit štěstí bývá u lidí žijících v manželském stavu vyšší než u lidí rozvedených, ovdovělých nebo žijících o samotě. Druhá manželství bývají menším zdrojem subjektivního štěstí než ta první. Jestliže se pocit štěstí znázorní ve vztahu k věku jako křivka, má tvar písmene U. Nejnižší pocit štěstí mívají čtyřicátníci snad proto, že se rozloučili se svými mladistvými sny, možná proto, že bytostně radostní lidé žijí déle než lidé bytostně smutní. Třetí možností je zkušenost se smrtí vrstevníků. Lidé si pak víc cení roků života, jež jim zbývají.
Zkušenost ze Švýcarska praví, že pocit štěstí je vyšší tam, kde existuje přímá demokracie. Pocit svobody odpovídá pocitu štěstí jen v bohatých národech, nikoli v národech chudých. Vztah mezi ekonomickou svobodou a pocitem štěstí je nejvýraznější u národů, které jsou chudé a nemohou si moc vybírat. Kupodivu mají být šťastnější lidé, kteří nešidí na daních.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že štěstí je konečným cílem a náplní života, takže by se vlády podle toho měly chovat. Jiní mají za to, že štěstí je jen součástí života, který by měl být charakterizován rozvojem a spravedlností, přátelským vztahem s druhými lidmi a svobodou ve volbě životních cílů. Amartya Sen, ekonom, jenž dostal v roce 1998 Nobelovu cenu, o tom roku 1991 napsal: „...představte si velmi deprivovaného chudého, vykořisťovaného, přepracovaného a nemocného člověka, jenž byl sociálním podmiňováním, dejme tomu prostřednictvím náboženství, politické propagandy nebo kulturního tlaku, doveden ke spokojenosti se svým údělem. Můžeme se snad domnívat, že se mu daří dobře, protože je šťastný a spokojený? Může být životní úroveň jedince vysoká, jestliže život, který vede, je naplněn odcizením? Životní úroveň přece nemůže být tolik odloučena od způsobu života, který člověk vede.“ Amartya Sen (1933) pochází z chudého Bengálska. Ví, o čem píše.