Vídeňská forbína Wericha a Voskovce

Tři díly Korespondence Voskovce a Wericha se staly před několika lety literární senzací, právě vydané dvojalbum Poslední forbína se záznamem posledního setkání V+W v roce 1974 ve Vídni může být podobnou událostí na trhu mluveného slova. Amatérské magnetofonové nahrávky uchované v archivu šéfa semaforského Jonáš-klubu Karla Koliše vycházejí poprvé a jsou vzácným dokumentem o velkém přátelství, které nedokázala zpřetrhat ani železná opona a léta odloučení.

Autentický dialog obou „osvobozených“ jistě nemůže konkurovat uspořádanému souboru jazykově vybroušených dopisů až dojemně si oddaných přátel, má však jiné kvality. Ani nejintimnější pasáže korespondence totiž nedokáží zprostředkovat to, co záhy prozradí záznam spontánního vyprávění. Jistěže si posluchač v určitých okamžicích může připadat jak na abiturientském večírku, jenže i momenty, v nichž Voskovec s Werichem prostě jen tak plkají, jsou mimořádně cenným svědectvím – o lidech, které potkali, ale hlavně o divné době, která jejich jedinečné spolupráci dopřála sotva desetiletí, aby je posléze navždy rozdělila.

Bezmála čtyřicet let staré nahrávky, jež zvukař Tomáš Gsöllhofer pročistil, ale nezbavil hodnověrnosti (zaslechneme i nemotorné spouštění nahrávacího přístroje včetně doprovodných komentářů), mimo jiné naznačují role, jež si dvojice v průběhu let vzájemně přisoudila. Voskovec je aristokratičtější i racionálnější polovičkou, vůči stejně starému, přece však o poznání unavenějšímu a skeptičtějšímu, těžce dýchajícímu i špatně slyšícímu Werichovi je až obřadně ohleduplný, „přihrává“ mu se stejnou samozřejmostí, s jakou si jeho živelnější partner bere slovo.

Zvláště patrné je to v těch minutách, v nichž je řeč o Werichově absurdním statusu umělce, který byl za normalizace„zbaven práva na práci“, aniž by byl z čehokoli obviněn. Je to výstižná zkratka poměrů, které v sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu vládly. Werich nesměl skoro nic, to málo, co vydal, natočil nebo v čem účinkoval, se dělo na zodpovědnost lidí, kteří mu tu možnost poskytli. Oficiálně však neexistoval jakýkoli přípis, který by televizním či rozhlasovým dramaturgům, nakladatelstvím či monopolní nahrávací společnosti zakazoval s Werichem spolupracovat. Záleželo jen na statečnosti příslušných redaktorů. A ta byla nevelká…

Milan Šefl