Číslo 9 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s kardinálem.
Dominikem Dukou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


 

Dominik kardinál Duka, duchovní

Jáhen, kněz, biskup, kardinál. Už zbývá jen jeden úřad. Úřad papežský…

(smích) Mým snem vždy bylo stát se knězem. Vše ostatní přináší život.

Stal jste se svým způsobem i celebritou. Z „řadového“ diecézního biskupa je arcibiskup pražský, primas český, nyní i kardinál. Přinesl vaše zviditelnění tento úřad sám o sobě, nebo k tomu máte jen nadání?

Některé církevní úřady přinášejí zájem veřejnosti, což neznamená, že je to moje zásluha. Spíše je to další závazek, který musím plnit. Na druhé straně je ve stejných úřadech mnoho těch, kteří se celebritou nestanou, ale to rozhodně neznamená, že jejich služba není důležitá.

Je vám příjemný zájem médií, nebo byste raději tyto události prožíval ve skrytu?

Ačkoli to tak možná nevypadá, nepovažuji se příliš za mediální typ. Běžné starosti mně nedovolují o těchto věcech příliš přemýšlet.

Existuje i v církvi public relation?

V věchto věcech byla církev vždy napřed. Jako dominikán rád tuto komunikuji prostřednictvím médií. Promlouvat ke všem lidem, nejen k věřícím, je jedno ze základních poslání kněze, dominikána a biskupa. Existuje však reálné nebezpečí, že se hlásané slovo stane jen jedním z mnoha slov v té obrovské záplavě a konkurenci bezobsažných řečí. Naše slova musí mít váhu, opravdovost, věrohodnost. Vím trochu, jak reklama a PR fungují, a právě proto si myslím, že nejlepší strategií je upřímnost, otevřenost a ochota naslouchat.

Myslíte, že to v dnešní době, kdy různé církve a náboženská společenství používají k oslovení lidí ty nejmodernější technologie, stačí?

Nejsem proti využívání moderních sdělovacích prostředků. Naopak, sám jich často užívám. Média sice zkrátila vzdálenost, ale nevytvořila blízkost. Jsou pouhým prostředkem. Chci-li skrze ně oslovovat, musím vědět, že pouhá technika nestačí. Někdy mívám pocit, že sice budeme mít dokonalé technické možnosti ve sdělování informací, ale nebudeme si mít možná co říct.

Tak jako se říká, že katolická církev propásla po sametové revoluci svoji šanci oslovit a přitáhnout k sobě nové lidi, nebojíte se, že by se to mohlo stát i vám?

Aby se mi to nestalo, snažím se hovořit nejen se svými spolupracovníky, ale také s širším okruhem lidí z různých oblastí – a snažím se s nimi mluvit o tématech, která jsou životně důležitá. Církev opravdu oslovila a přitáhla řadu lidí, jenže se ukázalo, že jejich představy o církvi a nárocích na správný život s ní související neodpovídají romantické představě, kterou si dotyční udělali.

Které téma považujete vy osobně za stěžejní v životě obyčejných lidí a v životě katolické církve?

Nemyslím, že se to dá oddělovat. Často je nám vyčítáno, že řešíme problémy, kterými se běžní lidé nezabývají, ale to plyne z vytrhávání věcí z kontextu. Církev je tu od toho, aby lidem pomáhala ke spáse, aby je učila správně žít. A jestli pro takzvané obyčejné lidi není problémem například lhaní, krádeže či nevěra, pak se opravdu s tématy církve míjejí.

Když vidím, jak často se zúčastňujete různých společenských akcí, nedá mi to nezeptat se, jestli pak můžete dobře řídit i svoji diecézi. Není to na jednoho člověka příliš?

Nejen já si kladu otázku, zda mám dost času na řízení diecéze a na výkon předsedy České biskupské konference. Snažím se ze všech sil a vím také, že už čerpám ze svých rezerv. Jsem si vědom svých limitů a nedostatků, a musím se proto řídit především určitými prioritami. Díky Bohu mám ovšem kolem sebe tým lidí, o který se mohu opřít.

A co vaši kněží? Biskup by měl být svým kněžím především otcem, který má čas naslouchat jejich starostem, bolestem a radostem. Mohou k vám s důvěrou kdykoliv přijít?

Doufám, že kněží vidí, že usiluji o živý kontakt s nimi a že mám zájem o jejich práci. Současnost přede mne ovšem staví i úkoly, které jsem si nevybral a jimž není možné se vyhnout. Docela se těším na chvíli, kdy pomine nutnost tak výrazné společenské angažovanosti a já se budu moci věnovat naplňování své vize života diecéze.

Zdá se, že budou konečně vyřešeny tahanice o církevní restituce. Nemáte obavy, že se vynoří mnoho spekulantů, kteří by mohli lstí podvést správce farností – tedy kněze, kteří nemají ekonomické nadání spravovat tak velký majetek?

Zde bych chtěl ujistit, že správa tohoto majetku nebude ležet na bedrech farností. Tento majetek by měl být spravován ve větších celcích a bude podléhat i určitým kontrolním mechanismům, na kterých odborníci příslušných oblastí pracují již více než rok. Pole a lesy jsou dnes pronajaty soukromým zemědělcům a tak to i zůstane, protože na nich umí hospodařit lépe než my. Vrácený majetek nám umožní pokrýt především platy, provoz a průběžné opravy.

Co uděláte jako první věc, až obléknete kardinálský šat a klobouk?

Pomodlím se v hlavní bazilice křesťanů, ve vatikánské Bazilice svatého Petra. A klobouk už se dnes nenosí, je to vlastně jen úsloví. Ve Vatikánu obdržím kardinálský biret.

Jistě budete muset mít outfit se vším všudy, předpokládám, že včetně červených ponožek…

Myslím, že je dostatek lidí, kteří o takové věci dbají tak trochu místo mě. Římský ceremoniář bude jistě orlím zrakem sledovat, zda splňuji ústrojovou kázeň.

To je to i dnes tak přísné? Trochu mi to evokuje monarchismus...

Spíš bych to přirovnal k uniformě vojáků. Také jejich ústroj musí odpovídat určitým předpisům a oni je dodržují, protože to reprezentuje jejich povolání.

Pavel Sršeň

Foto ISIFA, Tomáš Novák

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 21. února.



  Wenders na cestách
  Dívejte se
 
  Divoké matky a Manson

  Nalaďte si  
 
  Představení praotce Zycha
  Navštivte