|
|
 Vanda
Hybnerová, herečka
Lvíče jste hrála naposledy na jaře, mezitím jste vymýšlela
nové projekty, hrála další role. Jak jste se při takzvané
„oprašovačce“ dostávala do role?
Přiznám se, že když jsem přišla před zkouškou do divadla,
nemohla jsem si chvíli vzpomenout na křestní jméno postavy,
kterou hraju. Lvíče jsme naposledy hráli opravdu téměř před
rokem, v dubnu, ale zafungovala pohybová paměť. Jakmile jsme
se dostali do prostoru, bylo to tak, jak to má být.
Do kolika postav zároveň se v současné době musíte
převtělovat?
Tady, v Divadle Komedie mám čtyři postavy, po jedné
v Dejvickém a Národním divadle, čtyři v Divadle Palace a jednu
u Bolka Polívky. Takže je to celkem jedenáct postav současně,
a to jsem vlastně zapomněla na tři představení, které hrajeme
společně s mým mužem (Sašou Rašilovem, pozn. redakce). Ale
proti době, kdy jsem měla těch postav na repertoáru najednou i
dvacet sedm, je to docela málo. Časy, kdy jsem hrála přes
třicet představení měsíčně, jsem už vědomě típla.
A skutečně hercům takhle naskakuje prostorová paměť?
Naprosto! Zatím se na ni hodně spoléhám a na některá
představení se doma ani nepřipravuju. Když už to představení
jednou nastudujete, tak to tam prostě máte uložené, dokud si
hlava neřekne, že je derniéra. Některé role, ke kterým nemám
zvlášť citový vztah, hned po derniéře pustím, jiné tam
zůstávají léta. Zrovna nedávno jsem svým holkám recitovala
Paula Claudela z představení, které jsem hrála před osmnácti
lety v Realistickém divadle. A bylo to tam...
Která role z těch současných patří mezi citové záležitosti?
Stoprocentně je to Helga v adaptaci románu Ladislava Klímy
Utrpení knížete Sternenhocha. Je to takové mé poslední mávání
v tomto divadle…
Divadlo Komedie tedy definitivně opouštíte?
Opouštím – nebo jsem opuštěna... Jak se to vezme. Dva roky
jsem tu už nezkoušela novou věc. Ale víc než umělecké důvody
mě ke změně vedly spíš osobní důvody. Po sedmi letech nastává
krize nejen v manželství, ale i v souboru. A já už potřebovala
na vzduch. Vlastně to přišlo naráz s mým odchodem z Prahy.
Potřebovala jsem změnit celý životní styl. Tohle opravdu
nebylo divadlo pro ženu, která má rodinu, děti a potřebuje se
o ně starat. Časově to bylo hrozně náročné, to je ten hlavní
důvod, a věci se prostě nějak samy poskládaly.
Ale zas tak poklidný život teď s dalšími projekty a dojížděním
z Vysočiny zrovna nemáte..
Poklidný život je pro herce špatný život. Ale dcerky dospěly
do věku, kdy potřebují vědět, že jsme nablízku. Studují, mají
sice už hodně svých vlastních zájmů, ale já jim přesto každé
ráno potřebuju udělat snídani, namazat svačinu. Je to takový
rituál. Ale myslím, že moc důležitý. Sice se sama sobě směju a
někdy se i vztekám, co to provádím, vždyť té starší je už
osmnáct, ale dělám to moc ráda. Jsem šťastná, že se věci
uspořádaly, a já jsem konečně maminka, která je víc doma.
Nedovedu si vůbec představit, že bych v noci po náročném
představení ještě sedla do auta a jela třeba v zimě sto
kilometrů domů. Každý den…
No, je to zvláštní a říká mi to hodně lidí, ale mně to samotné
ježdění do Prahy nebo do Brna nevadí. Strašně ráda řídím, a
hlavně – těmi cestami tam a zpátky získám dvě hodiny času sama
pro sebe. Utřídím si věci v hlavě, učím se texty, poslouchám
muziku... Neberu to jako promarněný čas. Je to můj čas a
vzhledem k tomu, že máme na Vysočině velké hospodářství, koně,
dům a zahradu, není tam na odpočívání moc času a přiznám se,
že jsem docela ráda, když celou hodinu sedím.
Jak jste se jako pražské dítě z umělecké rodiny ocitla na
venkově?
Já nevím. Nedokážu na to nějak rozumně odpovědět. Rodiče jsou
notoričtí Pražáci. Otec je kavárenský typ, jen co tady u nás
vyleze na zápraží, okamžitě prohlásí, že už mu to stačilo, a
zaleze zase dovnitř. Moje maminka venkovu taky moc nedá. A
navíc se oba bojí koní, takže těžko říct, kde se to ve mně
vzalo. Asi je to proto, aby člověk získal nějaký časoprostor
kolem sebe. Město vás časem úplně vysaje. Ale na malé
vesničce, kde je v pět tma, si zalezete ke knížce a ten čas
najednou je. Na sebe i na rodinu.
Jana Švecová
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. února.
|
