|
|
Břetislav Tureček, rozhlasový zpravodaj
Poslední čtyři roky působíte v Izraeli, sám ale říkáte, že
žijete v Jeruzalémě. Proč? A proč jste si toto město vybral
jako sídlo blízkovýchodního zpravodaje?
Do poloviny mého zpravodajského pobytu jsme s manželkou Evou
bydleli ve východním, arabském Jeruzalémě, který Izrael
„pouze“ okupuje, a žádná vláda na světě nepovažuje tuto část
města za součást Izraele. Málo se mimochodem ví, že ani
západní, židovskou část Jeruzaléma, kde žijeme teď, neuznává
mezinárodní společenství automaticky za součást Izraele. Říkat
tedy, že působím v Jeruzalémě, je přesnější a neutrálnější než
říkat, že je to v Izraeli, nebo v Palestině. A proč toto
město? Když se zvažovalo, kam mě Český rozhlas vyšle, byl ve
hře i třeba Bejrút nebo Ammán. Nakonec dostal přednost
Jeruzalém, který je v centru nejdůležitějšího blízkovýchodního
konfliktu, mám to tu stejně daleko k Izraelcům i
k Palestincům, a magický vliv, důležitost místa a napětí cítím
snad i ve vzduchu.
Blízký východ zahrnuje řadu zemí a rozsáhlé teritorium. Jakým
způsobem se vám daří o dění v této neklidné části světa
informovat?
Jsem v podobné situaci jako kolegové z mnoha západních médií,
která si také nemohou dovolit mít reportéry ve více zemích.
Prostě jsem za Český rozhlas jediný zpravodaj pro širokou
oblast a nemohu být v jednu chvíli všude. Pokud jsou tedy
důležité volby v Iráku, vyjedu tam na dva týdny, průběžně se
snažím jezdit na reportážní cesty do Libanonu, Jordánska,
Egypta, Íránu. Snad mi trochu pomáhá, že jsem všechny ty země
navštěvoval už od devadesátých let, jsou si podobné, mám tam
lidi, kterým mohu kdykoli zavolat, pochopitelně musím neustále
sledovat tamní média.
Jak vypadá běžný pracovní den rozhlasového zpravodaje na
Blízkém východě?
Skoro každý den vstávám v šest hodin – v Česku je v tu chvíli
pět, rychle pročítám noviny, agentury, kontroluji na svých
telefonech noční izraelské a arabské zprávy, abych pro ranní
vysílání připravil co nejaktuálnější informace. Přes den
zpracovávám zprávy dál a vstupuji živě do vysílání. Mezitím
vyrážím na schůzky, natáčení reportáží... a tohle kolečko
zpravidla končí až večer. Kromě toho zařizuji i jiné věci –
například musím pořád něco číst. A odpovídám na četné e-maily.
Hodně lidí se chce poradit před svou cestou do Orientu, někdo
mě žádá, abych mu doporučil literaturu, často jsem zván na
různé přednášky pro případ, že pojedu do České republiky.
Samozřejmě chodí jak pochvalné, tak kritické reakce k mé
práci. Na vše odpovídám a jsem překvapený, jak často jsou
pisatelé překvapení, že jsem jim vůbec odpověděl. Asi už se to
tolik nedělá.
Jaká pravidla platí pro pohyb v místech krvavých střetů? A
jakou roli hraje strach?
Opravdový strach jsem zažil jen párkrát, spíš se vždycky
snažím co nejchladněji zvažovat hrozící nebezpečí. Opravdu do
krve zmlácený jsem na Blízkém východě za ta léta skončil pouze
jednou, a to proto, že jsem v návalu euforie tu kalkulaci
rizika podcenil. V podstatě se necpu někam, kde se střílí, jen
aby pak posluchači slyšeli ve vysílání deset sekund rachotu
samopalu. Raději si počkám, až se ti střelci vrátí, aby mi
vysvětlili, proč to dělají. A považuji za samozřejmost ptát se
i těch, na které se střílelo. Neumím si představit, že bych
jel do nějaké arabské země zasažené nepokoji, abych pak
vysílal jen stanoviska jedné strany. Proto když jsem například
byl v Egyptě, mluvil jsem i se stoupenci náhle tak
nenáviděného prezidenta Mubáraka. Mimochodem, bylo to v únoru
a dnes se ukazuje, že obavy těch lidí z dalšího vývoje Egypta
byly z velké části oprávněné.
Co je hlavním klíčem k tomu, aby novinář v této oblasti uspěl
a neskončil jako tlampač agenturních zpráv?
Agenturní zprávy jsou ještě ta lepší varianta. Horší je, když
novinář pod nátlakem nebo dobrovolně začne papouškovat názory
lobbistů, politiků, diplomatů. Novinář opojený vlastní
velikostí, že se s ním „tak důležitý člověk“ baví a zve ho na
kávu, se může stát loutkou, aniž by si to mnohdy vůbec
uvědomil. Jeden britský kolega říká, že zkázou novinářovy
integrity je, když se „začne vyhřívat v kožichu mocných“.
Nátlakové a vlivové skupiny to přitom nemusejí mít
s pochlebováním a ovlivňováním novináře složité, protože asi u
žádné jiné profese tolik neplatí arabské přísloví „Každý osel
je okouzlen vlastním hýkáním“.
Ve vztahu k izraelsko-arabskému konfliktu je asi
nejskloňovanějším pojmem „objektivita“. Jaký recept používáte,
abyste si zachoval nestrannost?
Mluvím se všemi aktéry, s arabskými i židovskými extremisty,
s politiky obou stran, s oběťmi arabského teroru, ale i
s Palestinci, kterým vojáci zdemolovali a vykradli dům. V mých
reportážích střídavě vystupují všichni tito lidé. Ať sám
posluchač posoudí, jestli k míru více přispívá ozbrojenec
Hamásu prosazující útoky na civilní autobusy v Izraeli, nebo
židovský osadník vyzývající k vyhnání původních arabských
obyvatel z Palestiny. Pokud podlehnu tlaku, abych přednostně
naslouchal Izraeli, protože „to je přece jediná demokracie
v regionu“, jsem ztracený. Pokud ustoupím argumentu, že
„veškeré palestinské zločiny a korupce jsou důsledkem
izraelské okupace“, bude to stejně smutný konec.
Někdy vám bývá vyčítána shovívavost vůči palestinskému pohledu
na věc...
Ona je mi vyčítána i shovívavost vůči Izraeli, i když ne tak
hlasitě a organizovaně... Ptáte se ale na kritiku od
proizraelského tábora. Já ji vlastně chápu. Před lety jsem
seděl s jedním izraelským diplomatem v Praze a on si
pochvaloval, že jeho ministerstvo považuje česká média za
nejvíce proizraelská v Evropě. Souhlasím s tím, protože když
se podívám na francouzské nebo britské novináře, tak ti
otevřeně a emancipovaně probírají i kritické stránky izraelské
politiky, což je u nás silně potlačováno. Obecně to chápu tak,
že mým kritikům vadí, že českou veřejnost upozorňuji i na
věci, které mají zůstat pod pokličkou. Ať si problém
rasistických rabínů nebo šikanování Palestinců probírají
izraelští politici a izraelský nebo americký tisk o tom píše
obsáhlé reportáže. Ale proč na to Tureček upozorňuje v Česku?
Ať si radši všímá Arabů.
Jak se kritika projevuje konkrétně?
Kupříkladu na jaře jsem si v rozmezí tří týdnů naplánoval dvě
reportáže. Nejdřív o palestinských uprchlících, které vyhnali
Židé při zakládání Izraele, a pak o židovských uprchlících,
které v padesátých letech zase vyháněli Arabové z okolních
blízkovýchodních zemí. Po odvysílání té první reportáže
okamžitě přišla kritika – dostal jsem vzkaz, že to bylo
jednostranné a že bych se nad sebou měl opravdu vážně
zamyslet. Když se však odvysílala podobně „jednostranná“
reportáž o utrpení Židů, dozvěděl jsem se, že to byla skvělá
práce.
René Kočík
Foto archiv Břetislava Turečka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. 12.
|
