|
|
 Jezdec
tisíce a jedné noci
Výtvarník Jan Hísek (1965) se profiloval dodnes
především jako ilustrátor. Svými pracemi, často náročnými
mezzotintami, které stylem upomínají na raná, magicky zvlněná
plátna Jana Zrzavého stejně jako na kresby současného Petra
Nikla, doprovodil knížky od Meyrinka přes Saint-Exupéryho po
Violu Fischerovou. V pražském Rudolfinu představuje do 26.
února svoji méně známou tvář: volnou tvorbu, na třicet pláten
z poslední dekády – obrazů, které se navenek liší v mnohém,
přesto mají jasnou bázi. Jasnou přesto, že ji lze sotva
pojmenovat, uchopit.
Na výstavě s názvem Noční jezdec dokazuje Hísek, že patří
v mnohém k umělcům z rodu art brut, k autorům „syrovým“,
jejichž výtvarný projev je nehledaný, rodí se spontánně,
vzniká z okamžitého podnětu. Ten Hískův variuje od detailně
propracované statické kresby po energetické „výbuchy“,
připomínající kosmická dobrodružství Františka Kupky. Stejně
tak náměty, které se konkretizují především v pojmenováních
jednotlivých děl (Bludička, Zakletí, Stužkonoska, Mandragora,
Čert, Anagram aj.), odkazují v prvé řadě do říše pohádek,
mýtů, fantazií a snů.
Právě proto jsou Hískovy malby tak uhrančivé – že stojí mimo
čas, nestarají se o trendy, nezáleží jim na funkcích, které se
pojí s vnějškovostí, jako provokovat, šokovat, citovat,
rafinovaně odkazovat. Jádro umělecké tvorby Jana Híska není
v rozumu, jeho dílo nevzniká ze chtění, v reakci na poptávku,
ale z nutnosti. Jeho rozměrná plátna, oživovaná nejčastěji
florálními a figurálními motivy, si tak drží svoji specifickou
magii: dávají divákovi možnost číst si v nich tisíc a jeden
příběh, ale nikdy mu své tajemství nevypoví zcela.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
