José Carreras, tenorista

O Vánocích, Maestro, často vzpomínáme na dětství. Jaké bylo to vaše, když jste jako nejmladší ze tří dětí žil s rodiči ve čtvrti Sants, rázovité části Barcelony?

Jak nejspíš víte, naše rodina nebyla vůbec bohatá. Navíc jsme tehdy patřili k těm, které pronásledoval režim diktátora Franka. Naše Vánoce proto bývaly velice prosté, ale zároveň velmi krásné. Vždycky se sešla celá naše rodina. Náš byteček byl rázem plný lidí...

Poté co jste jako šestiletý viděl film Velký Caruso, jste si prý bez přestání zpíval, třeba i zamčený doma v koupelně. Už o dva roky později jste natočil svou první nahrávku pro Španělský národní rozhlas. A jako jedenáctiletý jste si ve svém milovaném divadle Gran Teatre del Liceu dokonce zahrál ve druhém dějství opery Bohéma zlobivého chlapce, který zpívá „Chci trumpetu a koníčka“. Po jakých vánočních dárcích jste v té době toužil?

Máte pravdu – od chvíle, kdy jsem ve filmu o slavném Carusovi viděl a hlavně slyšel zpívat tenoristu Maria Lanzu, jsem toužil už jen po jediném. Aby i ze mě byl jednou pěvec. A považuji za veliké štěstí, že se mi můj sen splnil. Opravdu jsem si prý zpíval, kdekoli a kdykoli to bylo jen trochu možné. Sám si na to, pravda, moc nepamatuji, byl jsem přece jen ještě moc malý. Ale můj starší bratr mi o tom dodnes vypráví. Údajně jsem zpěvem bavil jako pětiletý i veškeré osazenstvo zámořské lodi plující do Argentiny, kam se naše rodina vypravila za lepším životem. Toto přání se nám však nesplnilo, takže jsme se brzy vrátili zpět. Zato mně ano – pod vánoční stromek jsem dostal fotbalový míč!

Kdo z vaší rodiny vás nejvíc ovlivnil – otec Josep, kterému Frankův režim zakázal vyučovat francouzštinu, takže se živil jako dopravní strážník a chtěl, abyste studoval chemii na univerzitě? Nebo matka Antonia, majitelka malého kadeřnictví, na kterou dodnes pokaždé, když vstupujete na jeviště, alespoň „na chviličku pomyslíte“? Či váš dědeček Salvador, nadšený amatérský pěvec – barytonista?

Jak už jsem řekl, ke zpěvu mě nejdřív ze všeho ponoukl onen film s Lanzou v hlavní roli, protože od té doby mi vnitřní hlas stále dokola našeptával: Zpívej, zpívej! Ale musím připustit, že mě významně podporovala celá rodina. Dodnes jsem jim za to všem vděčný. Je asi běžné a pochopitelné, že si rodiče přejí, aby jejich dítě vystudovalo obor, kterým se spolehlivě uživí. Jenomže matce a pak i otci začalo být jasné, že si nepřeji nic jiného než se věnovat hudbě.

Z Barcelony, kde vás objevili pedagog Juan Ruax a slavná sopranistka Montserrat Caballé, jste v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století dobyl doslova celý svět. Třináct let byla na jevišti vaší častou pěveckou partnerkou Katia Ricciarelliová, v Salcburku jste zpíval pod taktovkou Herberta von Karajana, v New Yorku jste natáčel nejcennější zvukovou verzi muzikálu West Side Story s jejím autorem Leonardem Bernsteinem. Jací byli, jak na vás zapůsobili?

Především chci říci, že jsem vděčný za všechny příležitosti, které mi život v hudbě nabídl. Samozřejmě, že natáčení West Side Story s Maestrem Bernsteinem bylo nevšedním zážitkem už proto, že tehdy své mistrovské dílo poprvé sám dirigoval! Ale přesto – kdybych měl ze všech svých pěveckých kolegyň či kolegů a ze všech dirigentů, s nimiž jsem spolupracoval, vyzdvihnout jedno jediné jméno, řekl bych Herbert von Karajan. Byl to opravdový génius, který i nejznámějším hudebním dílům dovedl vtisknout cosi navíc. Vyzařovalo z něj něco bezmála nadpozemského, co nelze slovy popsat, ale co vycítil každý, kdo s ním přišel zblízka do styku. Spolupráce s osobností tohoto kalibru byla pro mě skutečným darem. A dodnes vděčím osudu za to, že trvala celých dvanáct let.

Tentokrát v Praze zazpíváte jen pět dnů po svých pětašedesátinách. Zažil jste opravdu neuvěřitelné vzlety a pády: celosvětová sláva – i choroba, při níž vám dávali jen desetiprocentní naději na přežití. Čemu vás tyto prožitky, tak dramaticky odlišné, naučily?

Víte, když mi tenkrát lékaři oznámili, že trpím leukémií, ocitl jsem se samozřejmě v první chvíli totálně na dně. Pak jsem se ale rozhodl, že budu bojovat. Sice jsem na konci temného tunelu viděl jen malé, sotva blikající světýlko, ale umínil jsem si, že za ním budu směřovat ze všech svých sil. A bylo mi dopřáno, abych tuto strašlivou chorobu překonal. Samozřejmě, že podobná zkušenost člověka změní. Spoustu věcí začne vnímat odlišně. Ale myslím, že zároveň jsem zůstal takový jako předtím. Dál žiju jako kdysi, životem, který neváhám označit za běžný. Jen s tím rozdílem, že spoustu každodenních prkotin jsem prostě přestal vnímat, natož brát vážně. A naopak se raduji z každé chvíle, kterou mi život nabízí. Současně se snažím pomáhat lidem, kteří onemocněli stejnou chorobou jako kdysi já.

V roce 1972 o vašem hlasu napsali, že „je to medově lyrický tenor, bohatě barevný, průzračný, opravdový a zcela výjimečný v citovém prožitku“. Od té doby nepochybně vyzrál, změnil se vlivem nejrůznějších okolností. Jakou dramaturgii jste zvolil pro svůj koncert 10. prosince v pražské O2 Areně? A bude na tomto koncertu znát také vánoční atmosféra?

To, že se pěvcův hlas pozvolna mění, je naprostá pravda. Ten můj také, pochopitelně. Ale jsem rád, že dospěl do polohy, v níž si mohu troufnout na repertoár, který byl pro mě kdysi nevhodný. Chci věřit tomu, že s proměnou hlasu se rozšiřuje můj intepretační prostor. A vidím v tom nové výzvy. Takže můj koncertní program v Praze obsáhne širokou hudební škálu od operních árií přes ukázky z operet, dále latinskoamerickou hudbu i muzikálové melodie. A samozřejmě nebudou chybět ani ty nejznámější koledy a vánoční písně. Jsem si jistý, že u vás nejen s orchestrem, dirigentem, kolegyní sopranistkou a se sborem, ale také se všemi diváky v hledišti prožijeme krásný adventní večer.

Jiří Vejvoda, publicista

Foto archiv

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 15. 11.