Vinohradský Tartuffe je spratek

Oživit klasickou komedii úctyhodného stáří takřka tří set padesáti let, byť patří k nejslavnějším a stále uváděným jako Moliérův Tartuffe, nebývá jednoduché. Režisér Štěpán Pácl v Divadle na Vinohradech rodinu bohatého Orgona (Svatopluk Skopal), který Tartuffa vyzvedl z bídy a vzal pod svá ochranářská křídla, stylizuje v první polovině inscenace do panoptikální podoby omezených a až trochu odpudivých pošetilců. Bohaté barokizující kostýmy svým nositelům stále něčím vadí, paruky sedí nakřivo... Teatrálnost naučených gest, postojů a grimas brání rozvoji hereckého výrazu a spolu s podivným aranžmá vzájemné vztahy spíše zatemňuje než rozehrává či zvýrazňuje. Monumentální scéna (Pavel Svoboda) Orgonova panského domu se strmým schodištěm, vedoucím asi až „nejvejš“, nedostatečnost postav jen podtrhuje. V záměru nejspíš komické a významotvorné „překážky“ však první polovinu představení zatěžkávají a paradoxně zbavují humoru i dramatičnosti. A přitom počátek této komedie vypadá docela slibně: zpoza opony se vynoří madam Pernellová, Orgonova matka – v přesně stylizované kreaci Martina Zahálky patří k osvěžujícím momentům inscenace.

Tartuffovým vstupem se panoptikální obraz začíná proměňovat v přímočarou aktualizaci, až se v závěru postavy bez paruk a krinolín mění ve skupinu ošizených lidí bez domova. Proti inscenační tradici obsadil Pácl Tartuffa mladým a na první pohled křehkým Lukášem Příkazkým. Jeho kostýmování se od ostatních zcela liší – v šedém minimalistickém oblečku s kapucí zastiňující obličej je k nerozlišení od svého tichého špiclujícího společníka a rychle vyvolává pocit nebezpečí. Původní Tartuffovo pánbíčkářství, příznačné pro moliérovskou dobu, je nahrazeno bezskrupulózním podrazáctvím – starému muži tento spratek podkopne hůl, když se nikdo nedívá, jinak se ale skrývá za účelovou opravdovostí a kultivovaností, a tím připomíná současné mafiány.

Režijním i hereckým vrcholem je poté, co Tartuffe připraví Orgona o majetek i dům, výstup úlisného exekutora Jaroslava Satoranského – škoda, že jeho kvazi melodramatická árie vyčnívá nad dosavadní rámec celkově nevyrovnané inscenace a odkaz k české hymně je poněkud banální. Vtipná je ovšem pointa, kdy jako deus ex machina zjednává spravedlnost sám král a do otevřených úst v jeho obrovském obraze vstupují zachránění – ovšem i s Tartuffem. Ústa se zavírají, královské monstrum říhne, a hle co z nich vylétne – Tartuffe. Opět je s námi!

Vítězslava Šrámková, publicistka

Foto Viktor Kronbauer