|
|
 Miloš
Čermák, publicista
…a etika jde stranou
Dobré noviny se poznají nejen podle toho, co publikují, ale i
co nepublikují. Zdánlivě protismyslná věta má jednoduché
vysvětlení a o její platnosti jsme se mohli přesvědčit opět v
druhé polovině října, konkrétně po smrti libyjského vůdce
Muammara Kaddáfího. Snímky zastřeleného a zjevně před smrtí
mučeného diktátora se objevily ve všech médiích. A znovu
nastartovaly debaty o tom, nakolik je zveřejňování podobných
fotografií etické a jak se vlastně šéfredaktoři mají chovat.
Nejsou ničím novým. Vedly se, když noviny i webové servery
zveřejňovaly snímky například popraveného Saddáma Husajna nebo
před více než dvaceti lety zabitého rumunského diktátora
Ceaucesca. Mají je, nebo nemají zveřejnit?
Volali mi z rádia, jestli na to mám jako člen Etické komise
při Syndikátu novinářů nějaký názor. Samozřejmě že na to mám
názor! Čistě teoreticky je to jasné.
Za prvé: noviny by neměly tisknout nic, co by mohlo lidi
příliš šokovat, případně způsobit mravní újmu nezletilým.
Noviny nemohou – na rozdíl od televize – varovat diváky, že
„následující záběry jsou příliš drastické“. Když něco zveřejní
na titulní straně, musí počítat s tím, že to uvidí všichni. V
obývacím pokoji na stole, anebo třeba jen v trafice. Za druhé:
média by měla ctít určitou pietu, a zejména mít ohledy na
pozůstalé obětí. Nikdo nechce vidět záběry svých blízkých v
televizi nebo v novinách. Toto pravidlo se ctí zejména v
případě, že jde o oběti. Proto média nepublikují snímky lidí,
kteří zemřeli při dopravních nehodách, v ozbrojených
konfliktech či jiných neštěstích. Vezmeme-li v potaz výše
zmíněné zásady, pak platí, že obrázky mrtvých do médií
nepatří. A téměř vždy riskujeme, že překročíme některá tabu či
etická pravidla.
Ale i zde jsou výjimky, jako ve všem. Nejčastějším argumentem
je veřejný zájem, který na zveřejnění fotografií může být.
Nejčastěji v dramatických momentech, kdy důkaz o smrti
významného vůdce může přesvědčit jeho stoupence, aby už nadále
nebojovali. Zveřejnění takové fotografie tak může zabránit
krveprolití. Je Kaddáfí mrtev a existují o tom důkazní
fotografie? Pak nikomu už nedává smysl dál bojovat a zabíjet.
Zní to logicky, často je to však jen výmluva médií. Podívejme
se na nedávné zabití šéfa teroristické organizace Al-Káida
Usámy bin Ládina. Z pohledu euroamerické civilizace byl
nejhledanějším zločincem současnosti. A přesto fotografie ani
videozáznam jeho smrti americká vláda nezveřejnila. A
pochybuje snad někdo o tom, že nezemřel? Ano, existují určité
pochybnosti o tom, jak přesně se to stalo. Ale nikomu ani
ničemu to neuškodilo, že veřejnost mrtvého Usámu neviděla.
Berme to jako druh důkazu, že veřejný zájem na zveřejnění
obrázků mrtvých tyranů neexistuje. Ve skutečnosti tak jde
pouze o konkurenční boj. Novináři nejsou v principu špatní, a
když vědí, že nějakou informaci mají k dispozici oni sami,
dokáží se rozhodovat eticky a s idealismem. Ale jakmile hrozí,
že podobnou informaci zveřejní konkurence dřív, jde etika
stranou.
Neviňme novináře ani systém. Média jsou zkrátka institucemi,
které umějí fakta zveřejňovat, nikoliv tajit. Ale jak bylo
řečeno už v úvodu, existují situace, kdy je to druhé
správnější a hlavně těžší. Úplně slyším tu debatu na poradě u
šéfredaktora deníku X. „Normálně bychom tu hrůzu v X nikdy
neotiskli. Ale ti gauneři v Y to určitě dají. Takže šup s tím
na titulní stranu!“ A v deníku Y je to stejné, jen dotyčná
písmenka vyměňte.
Média jsou jedním z mála oborů lidské činnosti, kde konkurence
a volná soutěž nemusejí vést k těm nejlepším výsledkům. Vidíme
to dnes a denně, když jde kvalita zveřejňovaného obsahu dolů
na úkor rychlosti. A viděli jsme to na titulních stranách
novin den poté, co zabili Kaddáfího. Těch českých stejně jako
většiny světových. |
