|
|
 Lukáš
Trpišovský,
divadelník
V srpnu se konal první ročník Prague Pride.
Navštívil jste ho?
Nejdřív jsem tam nechtěl jít, protože celý život nerad
vykřikuju stejné věty se všemi ostatními. Z Prahy do Brna
jezdím autobusem, kde nejmenovaná společnost nabízí teplé
nápoje zdarma. Ostatní cestující drží kelímky, které pak
hromadně odevzdávají, a já placenou minerálku. Podobně jsem
uvažoval o Prague Pride: myšlenku podporuju, ale takové akce
nemusím. Nicméně po mediální masáži z Hradu jsem do průvodu
vyrazil.
Jak z vašeho pohledu probíhal?
Zajímavé je, jak ho pak prezentovala média. Převažovali
normální jedinci, za běžných okolností by si jich na ulici
nikdo nevšimnul. Na pár vozech byli kluci převlečeni do
ženských šatů nebo ve slipech v duhových barvách. Tyto momenty
pak použijí novináři. Takže to vypadá jako jiné podobné
pochody – viděl jsem před časem jeden hodně extravagantní ve
Vídni. V Praze se ale ve skutečnosti sešlo pět, šest tisíc
obyčejných lidí, kteří dali najevo, že jsou tady a rádi by
měli stejná práva jako ostatní, což neznamená pouhou
toleranci. Kdo se přímo zúčastnil, dá mi asi za pravdu, kdo
průvod sledoval z médií, zřejmě viděl trochu pokřivený
obrázek.
Přehlídka měla podtitul „festival tolerance“. Už jste
naznačil, že tolerance ale podle vás není úplně na místě...
Pro mě osobně má následující význam: pokud se zavřete doma,
dělejte si tam, co chcete a my vás nevypálíme. Když někdo
někoho toleruje, staví se rovnou do vyšší pozice. Nemám pocit,
že bych měl někoho tolerovat. Ať si každý žije svůj život, jak
chce, nepáchá-li samozřejmě třeba násilí. V tomto kontextu
bych asi použil jiný výraz. Každá normální zdravá společnost
by měla respektovat toho, kdo je odlišný.
V souvislosti s Prague Pride se také mluvilo o deviantech. Jak
vám bylo, když jste četl hanlivá vyjádření o gayích od
vicekancléře Petra Hájka, kterého navíc podpořil prezident?
Obvykle jsem kliďas, ale tohle mě zvedlo ze židle, a to i teď
s velkým odstupem. Přednáším na vysoké škole, vytvářím
divadelní inscenace, které čas od času jedou do zahraničí a
tam dělají našemu státu dobré jméno. Snažím se dávat
společnosti ze sebe to nejlepší. Každý rok vyplňuju daňové
přiznání a odvádím peníze, z nichž je placen také Václav
Klaus. Otevřeně říkám, že od chvíle, kdy se nedistancoval od
výroků pana Hájka, ho nebudu nazývat prezidentem. Václava
Klause si nevážím jako člověka pro jeho názory, ale až doteď
jsem ho respektoval, protože byl zvolen hlavou státu. Teď už
mým prezidentem není. Platím si ze svých daní někoho, kdo mi
pak říká, že jsem deviant – to je přece hrůza. Toto slovo je
všeobecně vnímáno negativně. Chtěl bych vidět pány Hájka a
Klause, jak jdou říct chlapům do hospody, že jsou devianti.
Patrně by lidově řečeno dostali přes držku. Připadá mi
absurdní, že Václav Klaus svého vicekancléře neodvolal. Doma
nebo svým kamarádům ať vykládá, co chce, ale ať k tomu
nezneužívá funkci a neventiluje své extremistické názory.
Kdyby byl jedním z deseti milionů občanů České republiky,
neměl by takový prostor v médiích. A demokracie přece
neznamená, že každý povídá, co ho napadne, ale především
spočívá v tom, že je každému v dané společnosti dobře a nikdo
mu tam neupírá jeho místo. Tak vnímám demokracii. Teď si ale
kladu otázku – co bude dál? Evropa už měla šanci poučit se, že
na základě takových výroků se společnost začne štěpit. Za půl
roku třeba někdo navrhne, že nesmím přednášet na akademii, pak
nebudu moct vstoupit do kavárny a nakonec půjdeme do plynu.
Takovéto vyjadřování je cestou do pekel. Prezident má být
prezidentem všech.
Jak se dnes z vašeho pohledu Češi dívají na sexuální menšiny?
Pokud jde o homosexualitu, stala se módou. Třeba hry
v devadesátých letech se jí zabývaly hodně. Mnozí si nedovolí
vyslovit názor, jak ho formuloval pan Hájek, ale podle mě si
myslí to samé. Situace je horší, než se jeví. Nicméně nemám
špatnou osobní zkušenost, což je dáno tím, že se pohybuju
v prostředí umělců a žiju ve velkoměstě. Viděl jsem v České
televizi reportáž, v níž šla jakási paní demonstrovat za
rodinu. Moc jsem to nepochopil, rodinu přece podporuje každý.
Platím daně, ze kterých jdou peníze rodinám, a jsem součástí
své rodiny. Pak se té paní ptali, co by udělala, kdyby se
ukázalo, že její dcera je lesba. Odpověděla, že by byla hodně
překvapená a přemýšlela by, kde s manželem udělali chybu. Lidi
zjevně nejsou příliš informováni. V okolí této paní patrně
nějaký gay bude. Jenže pak by asi tvrdila, že tento člověk je
v pohodě, ale s ostatními má problém. Je to charakteristické.
Obraťme teď list k divadlu. S Martinem Kukučkou spolupracujete
od roku 2000, občas se ale rozdělíte. Co vás k tomu vede?
Co se týče divadla, nyní se stalo poprvé, že Martin sám
režíruje muzikál. Jmenuje se Quasimodo a bude mít premiéru 11.
listopadu v pražské Hybernii. Texty písní napsal Petr Kolečko,
já jsem nakonec pomáhal s libretem, respektive se scénosledem.
Bez Martina natáčím audioknihy nebo věci pro rozhlas. Ne
všechno nás baví oba. „Čisté“ muzikály mě příliš neoslovují.
Nicméně kromě DAMU jste také pár let studoval hudební vědu na
Filozofické fakultě UK. Muzika vždycky hrála ve vašich dílech
podstatnou roli. O vašem posledním představení Všichni jsme
Marlene Dietrich aneb Studie Odyssea v HaDivadle bych dokonce
řekla, že to je jakýsi muzikál z Youtube...
To je všechno pravda. Hlavní pro mě ale bylo studium režie a
dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla.
Samozřejmě jsme se tam také učili pracovat s loutkami. Zjistil
jsem, že použít ji má smysl jen ve chvíli, kdy je
nezastupitelná. Josef Krofta, který byl spolu s Miloslavem
Klímou jedním z našich vedoucích pedagogů, se hodně zabýval
tématem manipulace. Využíval právě loutkové divadlo, v němž
předměty ožijí jen v rukou loutkáře. V jeho Písni života,
zabývající se totalitou, vystupují marionety a na konci jednu
odstřihnou. Oklikou se vracím k hudebnímu divadlu – pro mě
není a priori forma muzikálu úplně nemyslitelná, konkrétně
v této inscenaci HaDivadla jde o úzké spojení s Facebookem.
Když je nám mizerně a nechceme pocity vyjádřit písemně,
vyvěsíme na zeď písničku, která popíše emoce líp než věta. Na
jevišti se snažíme vytvářet situace tak, že když lze něco
vyjádřit nejlépe hudbou, dáme ji tam. Když naopak pohybem,
dáme tam pohyb. Pokud není jiný prostředek, přichází na řadu
slovo.
Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11. října. |
