Jiří Suchý, divadelní herec,
zpěvák  a textař

Když se tak dívám kolem – máte jako sběratel nějaký vysněný kousek, který se vám dosud nepodařilo sehnat?

Ani ne, já takhle neuvažuju. Moje sbírky jsou vlastně náhodné. Občas si vyjdu na blešák a když objevím něco pěkného, jako před časem jednu nádhernou husarskou přilbu, tak si to koupím. Ale nejsem jako filatelisté, kterým ve sbírce něco schází, a oni to usilovně shánějí. Už kvůli tomu, že třeba ty přilby už pomalu nemám kam dávat. Je jich už sto třicet. Těm filatelistům jsem v tomhle vždycky záviděl – kdybych sbíral známky, těch sto třicet kusů by se mi vešlo do jednoho alba.

Skoro se divím, že sbíráte zrovna vojenské přilby…

Já, takový pacifista, že jo... Ale z helmy se přece nestřílí! Zachraňuje lidské životy. To není puška, aby zabíjela...

U příležitosti vašich kulatých narozenin vychází spousta vašich starších i nových nahrávek – třeba v CD boxu Léta šedesátá je i jeden disk „rarit“. Co je na něm raritního?

Vydavatelům jsem poskytnul třeba svou první gramodesku na 78 otáček, kterou jsem si kdysi nahrál ve studiu AR, kde jste si mohl za určitý obnos, tenkrát to bylo, myslím, šestatřicet korun, natočit svoji vlastní písničku. Oni vám ji pak v jednom exempláři zhotovili a mohl jste si ji odnést domů. Takhle jsem pořídil velice naivní písničku, která se jmenovala Sardinka... Je na ní znát vliv Voskovce a Wericha.

Znovu vycházejí i vaše knížky, televize uvádějí reprízy filmů, jako Kdyby tisíc klarinetů, a třeba rozhlas vaše Gramotingtangly. Co říkáte na ten „mediální“ zájem, potěšilo vás něco z těch jubilejních počinů?

Abych řekl pravdu, tak mě jubilejní počiny netěší, já hrozně nerad oslavuju a informuju veřejnost o svých soukromých věcech, jako jsou třeba narozeniny. Považuju si toho, že asi pořád někoho zajímám, ale nijak zvlášť to neprožívám.

Ale dárky dostáváte rád, ne? Trefí se vám někdy přátelé do noty?

Fakt je, že jakýkoli dárek, který obdržíte, je výrazem sympatií, které k vám lidi chovají. A toho si musíte vážit. Ale já mám takovej pocit, že už všechno mám. Nejspokojenější bych byl, kdyby mi někdo daroval čas a klid – to jsou věci, kterých se mi nedostává.

Divadlo Semafor vstupuje už do třiapadesáté sezony. A vy jste stále více než desetkrát měsíčně na jevišti – co vás tam ještě žene? Mohl byste přece jen psát a z pozice režiséra poučovat své nástupce…?

Musím vás opravit, hraju spíš osmnáctkrát, dvacetkrát do měsíce, vedle představení v Semaforu jsou v tom i zájezdy a další akce... A co mě tam žene? No, hlavně povinnost – mám to štěstí i smůlu v jednom, že na kusy, ve kterých nehraju já a Jitka Molavcová, se lístky neprodávají. Jiří Štědroň třeba před pár lety napsal velice vtipnou hru s krásnou muzikou, ale hrála se dohromady asi jen dvacetkrát, a pak jsme ji museli stáhnout, protože nechodili lidi. Je to smutný, ale když chcete provozovat divadlo, musíte nabízet to, co diváci chtějí. A oni chtějí mě s Molavcovou. Já je chápu, naproti Semaforu je Divadlo Spejbla a Hurvínka a tam si taky nemůžou dovolit říct, že místo Spejbla a Hurvínka bude dneska jenom Kašpárek.

Jedním z působišť Semaforu bylo i Hudební divadlo v Karlíně, které ale v roce 2002 vyplavila tisíciletá voda a vy jste přišli o dlouho budovaný nový azyl. Nepocítil jste tehdy marnost, nechtěl jste s tím praštit?

To mě teda opravdu nenapadlo. Mě každá podobná katastrofa vždycky děsně nabudí. Hned mám chuť něco podniknout. Když do divadla v Karlíně ta voda natekla, usoudil jsem, že na místě už nebudu nic platnej a začal jsem rovnou psát takovou povodňovou revue, která se jmenovala To nám to pěkně začíná. S tou jsme potom dlouho jezdili po různých divadlech, kde nás zrovna nechali hrát.

Několik let už působíte v „novém“ Semaforu v Dejvicích. Nepřipadáte si trochu stranou – přece jen, nejslavnější semaforské působiště v pasáži Alfa bylo přímo na Václaváku?

Už jsme si zvykli. Semafor vystřídal tolik scén a zdaleka ne všechny byly v centru – vedle Alfy snad jen Městská knihovna, Divadlo hudby a sál Ve Smečkách, všechna ostatní místa byla odlehlejší. Po přestěhování do Dejvic mi bylo jasné, že nás bude publikum chvíli hledat. A abych řekl pravdu, netrvalo to krátce, o přízeň diváků jsme museli bojovat dost urputně. Dneska už máme naštěstí skoro pořád vyprodáno.

Jaké publikum dnes chodí do Semaforu?

Pamětníků ubývá, jsou to už starší lidé, tedy moji vrstevníci, a ti se většinou v noci nevydávají na cesty do divadla. A početnou menšinou jsou i mladí lidé... Hlavní kádr tvoří návštěvníci mezi čtyřiceti a padesáti, což jsou děti té divácké generace, která na nás chodila v šedesátých letech. Jejich rodiče měli doma gramofony a první magnetofony, a tak byly semaforskými písničkami napumpované i jejich děti. A ty dneska chodí k nám a často s sebou berou i své potomky.

Semafor vždy platil za líheň české populární hudby – zpívalo tu velké množství budoucích sólových hvězd. Talenty jste si vždy vybíral osobně. Spletl jste se někdy v odhadu možností semaforských adeptů?

Určitě, dodnes si vyčítám dvě jména – Jiřího Korna a Martu Kubišovou. Ty jsme neangažovali, asi jsme měli v souboru zrovna podobné typy, nevím, zkrátka jsme se nedomluvili. Ale v desítkách jiných případů jsme se nezbodli a vybrali jsme správně. Nebyla to jen moje zásluha, ale taky Jiřího Šlitra a Ferdy Havlíka, se kterými jsem nespočet těch konkurzů absolvovali.

Je zvláštní, že Semafor nikdy nepřerušil svou existenci – minulému režimu jste přitom coby signatář 2000 slov a naopak jediný ne-signatář Anticharty jistě hodně vadil… Proč vás komunisté jednoduše nezrušili?

Někde jsem napsal nebo řekl, že na Semafor si netroufli. A hned se ozval jeden rozhořčený občan, co prý to vykládám, že komunisti mohli všechno. Ale ano mohli, jenže popularita Semaforu byla i po osmašedesátém obrovská, od Šumavy k Tatrám. Pro režim bylo pohodlnější pokusit se rozložit to divadlo zevnitř, nemuseli riskovat, že si případným zákazem proti sobě poštvou lidi.

Před pár lety vyšly najevo poměrně nechutné podrobnosti o tom, jak konkrétně se komunisté snažili vaše divadlo „rozvrátit zevnitř“ a jakou roli při tom sehrál váš bývalý kolega, herec Josef Dvořák. Setkal jste se s ním od té doby?

Pepa Dvořák ten objev udavačských dokumentů dodnes nevydýchal. O to hlasitěji se občas nechává slyšet v médiích – jednou v televizi vyprávěl, že s ustavením jeho herecké skupiny uvnitř Semaforu jsem osobně souhlasil. To je samozřejmě nesmysl. On začal v mém divadle zkoušet s úplně cizími lidmi, čímž mi měl zmenšit prostor, upozadit mě. Ale víte, mě už dneska trochu unavuje se v tom babrat.

Málo se zmiňuje, že Semafor svého času hodně jezdil do zahraničí, vraceli jste se do Německa, do Finska, hráli jste v Rusku i ve Francii. Přitom se soudí, že fenomén Semaforu byl mimo republiku nepřenosný...?

V zahraničí jsme byli ochuzeni o to hlavní, tedy verbální humor, na němž jsme stavěli celou existenci Semaforu. Ale jako hudební divadlo, nikterak výpravný, spíš chudobný, jsme poměrně uspívali – v jednom německém městě vzniklo dokonce po vzoru Semaforu jedno studentské divadlo. Velmi vlídně jsme byli přijati i v Rusku, dodnes vzpomínám na naše první představení v Moskvě – hru jsme nastudovali v ruštině, jenže se ukázalo, že v hledišti je devadesát procent Čechů, komplet celá ambasáda. A my na ně v ruštině... Pravda ale je, že při dalších představeních už se situace výrazně rusifikovala...

O vašem vztahu s Jiřím Šlitrem, druhou polovinou Semaforu šedesátých let, bylo napsáno i řečeno mnohé. Vy sám jste prohlásil, že jste k sobě hledali cestu a našli ji až na konci jeho života. V čem byl jiný, než vy?

On byl spíš pragmatik, praktickej člověk, já zas romantik. Ale to bylo dobře, že jsme byli každý jinde. Šlitr měl schopnost postrkovat divadlo pořád dál. Zajímavé je, že za zakladatele Semaforu jsem považován já, ve skutečnosti ho založil spíš Šlitr. Když jsem opustil v roce 1959 Divadlo Na zábradlí – protože se ukázalo, že jsem byl totální herecké dřevo – byl to on, kdo tvrdil, že musíme založit divadlo nové, hudební. A já se nechal zviklat, i když jsem poměrně dlouho odolával.

Šlitra v Semaforu vystřídala Jitka Molavcová – bylo to proto, že jste nenašel herce, který by Šlitra nahradil?

Já ho ani nehledal. Nechtěl jsem chlapa, který by nahradil Šlitra, protože každého jeho nástupce by pak srovnávali s ním. Proto mým vůbec prvním partnerem po Šlitrově smrti byla devítiletá dívenka, dítě na jevišti mělo v Semaforu určitou tradici, tak jsem to zkoušel takhle. Pak jsme hráli ve třech, s Jitkou a Pepou Dvořákem. Pokoušel jsem se vytvořit komickou trojici, jako byli bratři Marxové, Ritzové nebo Fratelliniové. Po odchodu Dvořáka mi zbyla Jitka, tedy Melicharová – v triu jsme si totiž říkali Kašpar, Baltazar a Melicharová. A s Jitkou to funguje dodnes, zajímavé je, že Jirka Šlitr byl na scéně Semaforu nějakých sedm let a Jitka už dvaačtyřicet…

Ještě ke Šlitrovi – věříte tomu, že spáchal sebevraždu?

Sám si život určitě nevzal. Byla to buď nešťastná náhoda, nebo něčí promyšlený záměr...

Před několika lety byla v Národním divadle opět uvedena vaše a Šlitrova Dobře placená procházka. Režíroval ji Miloš Forman, stejně jako stejnojmennou filmovou verzi inscenace ze šedesátých let. Jaké to bylo – pracovat opět s režisérem, který je už legendou světové kinematografie?

Miloš Forman je náš snad nejvěrnější štamgast – kdykoli přijel do Prahy, zašel do Semaforu. O to raději jsem byl, že Dobře placenou procházku režíroval opět on. Navíc v Národním divadle. Po premiéře, když nastalo takzvané standing ovation a rozsvítil se sál, jsem si ten úžasný prostor plně uvědomil – projížděl jsem očima celé divadlo a říkal si: támhle v lóži sedával Smetana, tady v orchestřišti stával Antonín Dvořák... A teď se tu klaní nějaký Suchý z Plzně. Tak to mě vzalo…

Na rozdíl od řady kolegů jste nikdy neholdoval alkoholu ani jiným „drogám“. Opil jste se prý jen dvakrát v životě, a to ještě ne do němoty… Jak jste obstál v bohémském prostředí, kde bývá ke sklence blízko?

Já nejsem abstinent, ale naštěstí mám takříkajíc záklopku, jak si říkáme s Jitkou Molavcovou, která je na tom podobně. Dám si panáka, ale po dalším už netoužím, objednám si dvoudecku vína, ale k další sklence už musí být mimořádná příležitost. Alkohol pro mě zkrátka není nutnost.

Lepší než alkoholik je být workholik, což je přesně váš případ... Je ještě nějaká meta, k níž směřujete, něco, co vás pohání pořád dál?

Já bych se hrozně rád ještě jednou v životě pokusil o to, co se mi nikdy moc nedařilo, tedy o film. S tím, co jsem natočil, jsem nikdy nebyl zvlášť spokojený – ani s Kdyby tisíc klarinetů, Nevěstou nebo Jonášem a Melicharovou. Ale film mě vždycky přitahoval, mám dokonce vlastní společnost, v níž jsem natočil dva celovečerní a řadu krátkých filmů – Česká televize a propos 6. října uvede dokumentární film Jiří Suchý a jeho Perplex, kde jsou ze všech těch snímků ukázky. Ale jinak si tam dělám sám ze sebe jakožto z filmového podnikatele, producenta, spíš srandu...

Tak teď bez legrace – bude Semafor s Jiřím Suchým i za deset let?

O tom asi nebudu rozhodovat já, ale okolnosti. Ale budu-li fit aspoň tak, jak jsem dneska, nevidím důvod, proč bych nepokračoval. Protože plánů, těch mám ještě na čtyřicet let.

Milan Šefl

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 27. září.