Každé porušení řádu se vymstí

Je zvláštní, jak se rozložité a konfliktní romány Johna Irvinga mění ve filmovém ztvárnění v uhlazená melodramata. Platí to jak pro Dveře v podlaze, známé též z televizního uvedení, tak pro v úterý 4. října ČT2 nachystaná Pravidla moštárny. Vznikla dojímavě bezkonfliktní historka, která se rámcově odehrává za druhé světové války, avšak pozornost se soustředí na idylu, pnoucí se jak nad sirotčincem, tak nad svéráznou černošskou partou česáčů ovoce. Oběma těmito prostředími totiž prochází mladinký Homér (Tobey Maguire), hledaje nové životní uplatnění, ale posléze se vracející tam, odkud vyšel.

Přitom režisér Lasse Hallström, když ještě pracoval v rodném Švédsku, dokázal svým příběhům vtisknout opravdovost. Mnozí si vybavíme jeho raný snímek Můj život jako pes, určený nejen pro dospívající mládež. Zato po přesídlení do Hollywoodu až k neúnosnosti změkčuje vše, čeho se dotkne, jakkoli si počíná obratně a elegantně.

Platí to rovněž pro modelaci hlavního hrdiny Pravidel moštárny, nepříliš komunikativního, citově přesto vstřícného a intelektově nadaného hocha, jehož si hlavní lékař v sirotčinci (Michael Caine) vyškolil jako svého pomocníka – a dokonce zfalšoval lékařský diplom, aby mohl jednou nastoupit na jeho místo. I tragický motiv incestu, který otec platí vlastním životem, je zpodobněn jako cosi elegického a poklidného, aniž by záleželo na tom, že jeho aktéři mají černou pleť.

Hallström natočil obrazově vytříbenou podívanou (krajinné záběry zachycující měnící se roční období jsou jistě podmanivé), inscenačně tlumenou, ale přesto sdílnou a výmluvnou. Jako kdyby mělo být sděleno, že život přes veškeré zákruty plyne dál, a co se stalo, nelze vzít zpět. Název Pravidla moštárny metaforicky odkazuje k ubytovacímu řádu. Jenže pokyny ztrácejí smysl hned dvakrát: jednak česáči neumějí číst, jednak je – když Homér text přečte – odmítají přijmout, protože se řídí vlastními pravidly. Není zodpovězeno, která jsou správnější.

Někteří novináři v čase české premiéry přisuzovali filmu vyšší poselství. Třeba Darina Křivánková v Lidových novinách přesvědčovala, že „snímek je z rodu silných epických příběhů, jejichž postavy nás vtahují do svých osudů“. A Jan Foll v Mladé frontě Dnes rovnou tvrdil, že „Hallströmův ojedinělý film je alegorií o skrytém řádu věcí i manifestem pokory před rozmanitostí lidských osudů“. Zdalipak si to myslí stále? Film ale možná skutečně ohromí a strhne, i když má ledasco společného s tklivostí telenovel.

Jan Jaroš, filmový publicista