|
|
 Radka
Denemarková,
spisovatelka a překladatelka
Když to velmi zestručním, Kobold je kniha o násilí v rodině a
lhostejnosti okolí, o rasové nesnášenlivosti a sociální
nespravedlnosti dnešní doby. Jak byste ji popsala vy sama?
S tím já mám vždycky problém, témat mi do jazyka prorostlo
vícero. Vy jste ale ta hlavní pojmenovala. Pro mne je to ještě
metafora toho, jak obecně funguje totalita a jak naše jednání
ovlivňují síly, které jsou běžným jazykem jen těžko
uchopitelné. Násilí v mikrokosmu rodiny je metafora
totalitních režimů, kterými bylo dvacáté století nasáklé. A
tím pádem i naše země. A nějakým způsobem zůstává tento otisk
v chování lidí, v gestech, v mentalitě národa. A v neposlední
řadě se ptám, jak je možné, že většina menšině dovolí v tak
krátké době neskutečné věci? Já jsem chtěla ukázat, že vše
začíná nenápadně. Lidé se s vidinou nějakých krátkodobých
výhod vzdají toho nejcennějšího, co mají. A to je svoboda,
sebeúcta a seberespekt.
Jak si vás toto téma vůbec našlo?
Já o tom přemýšlím už delší dobu, od knihy A já pořád kdo to
tluče. Kobold je kniha, která svým způsobem završuje mé
přemýšlení o prostoru, kde žiju a kde jsou ještě mnohá tabu.
Všechny mé postavy se snaží marně vysvobodit ze systému
přítomnosti. Na současnosti mne nejvíc trápí fakt, že když se
někdo ne vlastní vinou dostane na okraj společnosti, najednou
mizí solidarita a občanská sounáležitost. Ti lidé jsou naopak
kriminalizováni, jejich neštěstí jako by bylo odsouváno, aby
se společnost nenakazila, místo aby jim pomohla. Přitom
společnost je přes všechny problémy blahobytná, my tu žijeme v
době míru, nejsou války, základní potřeby jsou pro všechny
pokryty. Mám pocit, že si zaděláváme na velké problémy do
budoucna. Ve slovech ona účast existuje, ale v činech není,
ani v chování lidí. Podívejte se například, jak ostudně nízké
jsou u nás tresty za ten nejhorší zločin, jakým je týrání
dětí. Tak jsem si říkala, co se to se společností, ve které
žiju, vlastně děje.
Znamená to, že blahobyt podle vás může spíš vést k sociálnímu
otupění?
Ano, je to zvláštní druh agresivního otupění a davové
lhostejnosti, kdy najednou mizí to nejzákladnější, co dělá
člověka člověkem. A to je soucit, empatie, elementární
slušnost a taky rozhovor, kdy jeden naslouchá druhému, kdy se
vnímáme. Není to pěkný pohled. Ty nálepky, které jsme si z
minulých desetiletí přinesli, jako kolektivní vina a
kolektivní hrdinství, zůstaly. Ano, k tomu, aby člověk nabyl
zkušenosti, je zapotřebí času, ale u nás jako by za určitou
hranicí poznání už nebyla ochota zkušenost prohlubovat.
Nálepkování lidí podle barvy kůže nebo podle toho, zda se
narodili v kůži ženy nebo muže, to zůstává, místo toho,
abychom už konečně jasně cítili, že hranice skutečně vede jen
a jen od člověka k člověku. Všechno ostatní jsou nálepky
zvnějšku.
Můžeme trošku přiblížit i samotný děj Kobolda? O čem ta kniha
vlastně je?
Když bych měla popsat zastřešující děj, jde o příběh Michaela
Kobolda a jeho rodiny v historii střední Evropy, kde hrají
roli měnící se společenské rámce, ale i fatalita lidské duše.
Má dva syny a dvě dcery – jednu vlastní a jednu nevlastní.
Sleduji osudy těchto lidí od zrození po smrt. Během psaní si
osud nevlastní dcery vyžádal více prostoru, odpoutal se od
hlavního toku, který je jako voda. Říkala jsem si, dlouho žiju
v Praze a chodím kolem Vltavy a už ji nevnímám, tak řece
věnuji příběh. Ten se odehrává na břehu i pod hladinou a
začíná na Karlově mostě. Podivín, který miluje sochy na
Karlově mostě, jim šije kabáty, protože nechce, aby se drolily
a pršelo na ně. Při jedné ze rvaček ve dvacátých letech
dvacátého století se jedna ze soch ulomí a utopí. A teprve na
konci textu je jasné, kdo se to vlastně utopil a čí duše to
klesla ke dnu.
Slovo Kobold je německého původu a použila jste je nejen jako
příjmení, ale i pro označení určitého typu lidí.
Kobold je mytologická postava vyhřezlá z hlubiny a zároveň
modelový typ člověka: vysoce inteligentní, ale chybí mu emoční
inteligence a je mu cizí sociální cítění. To opravdové
soucítění. A právě tento typ lidí dokáže velice snadno
manipulovat s druhými. Dostávají se velice rychle k moci a do
vedení na všech úrovních, nejen ve firmách. To jsou manažeři a
politici. Koboldové tak udávají pravidla společnosti, protože
velice dobře vědí, jak s druhými manipulovat a zacházet ve
svůj prospěch. A v tom vidím veliké nebezpečí.
Je podle vás v tomto manipulátorském chování lidí prvotní
moment vzniku totalit?
Určitě. Pro mne je třeba překvapivé, kolik podob domácího
násilí v českém prostředí existuje. A my to nevnímáme jen
proto, že se to děje v takzvaných dobrých rodinách. Sousedé,
okolí, společnost do dění v těchto miniaturních koncentračních
táborech vůbec nezasáhnou, přestože se krutosti týkají dětí. A
to je hrůzné. My se jako společnost dětí nezastaneme. Ani těch
žen. Ale i toto znamená, že demokracie u nás selhává. A říkala
jsem si, že dění v tomto malém prostoru je stejné jako v
totalitě. Začíná nenápadně, na začátku je samozřejmě láska a
vše se děje a koná pro dobro druhého. Peklo začíná plíživě.
Takzvaná oběť nejdřív nechápe, co se děje. Chtěla jsem ukázat
a rozkrýt tento princip na mikrokosmu rodiny, protože úplně
stejně funguje i v rámci celé společnosti. Diktátoři všech dob
a všude na světě využívají stejných situací. Používají
manipulace, na které většina, pokud není schopná kritického
myšlení, neumí reagovat. Je to vlastně průhledné a snadné.
Takže jsem si řekla, že v textu propojím dvě roviny. Onu
společenskou, tedy prostor, kde jsem se narodila a kde žiju,
v proměnách dvacátého století a zároveň intimní rovinu postav
s porozuměním pro hlubinnou psychologii. Až po to ticho kolem
duše, které se marně snažíme uměním zobrazit.
Milena Štráfeldová, redaktorka ČRo 7 – Radio Praha
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. září. |
