|
|
 Kohákova
filozofická dějeprava
Jen málokterého intelektuála českého původu žijícího po celé
období let 1948–1989 v americkém exilu (a budujícího si zde
navíc významnou vědeckou a akademickou kariéru, potažmo déle a
spíše než jiní exulanti vystaveného možnosti volby, nakolik a
zda vůbec se vrátit k původní národní identitě) charakterizuje
tak přesvědčivá, jakkoli zprostředkovaná znalost tehdejšího
českého bytí, obohacená o akribicky propracované – především
historické a sociologické – pojetí života naší společnosti
před a po socialistickém čtyřicetiletí.
Takováto vědoucnost, jíž nelze vytknout téměř žádné
faktografické zanedbání, nemůže být zapříčiněna jen znalostmi;
je zajisté i projevem bytostného (tedy rozumového, citového i
duchovního) vlastenectví filozofa Erazima Koháka. Výsledkem
tohoto přístupu je i jeho poslední kniha Domov a dálava –
Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (vydal
Filozofický ústav AV ČR ve svém nakladatelství Filosofia).
Kohákovo myšlení se v ní soustřeďuje na hledání historického
smyslu „českého společenství poutníků dějinami“; národ pak je
v tomto pojetí skutečností povýtce filozofickou, založenou na
vzájemné propojenosti idejí, dějů a činů – jakkoli se tato
propojenost jeví být faktorem v čase proměnlivým, ba
rozháraným…
Po historicko-filozofickém exkursu do pozdního středověku se
tok Kohákových myšlenek zvolní v důsledné recepci
protichůdného soubytí osvícenství a romantismu, jež v raných
dobách obrozeneckých vyústilo do protikladu a dialektického
dialogu rakouského positivismu a německého idealismu. Na tomto
pozadí rozebírá obrozenecké myšlení s důrazem na jeho vyústění
v ideovém světě T. G. Masaryka, především v jeho názorově
fundamentálním propojení positivismu a morálky. Podle Koháka
je to právě protiklad národního státu a mnohonárodnostního
obyvatelstva Československé republiky, jenž po rozpadu
rakouského mocnářství vedl k mnichovské tragédii, za druhé
republiky pak k ideologickému směřování části české veřejnosti
k fašizující pravici, a po válce k zápasu o masarykovsky
demokratické – a snad ještě spíše sociální – české národní
povědomí.
Na tomto filozoficko politickém pozadí se Kohák v dalších
kapitolách podrobně a soustředěně věnuje přínosu, ale i
peripetiím filozofického poselství Jana Patočky… Obecněji,
avšak útržkovitěji rozebírá vývoj českého myšlení let
poválečných, s důrazem na formování několikanásobného střetu
idejí v období komunismu (z něhož v lidsky a myšlenkově
provázaných východiscích vyrůstá stejně tak představa
reformního, demokratického socialismu, jakož i militantního,
často též resentimentálního pojetí tehdejšího i současného
antikomunismu. V závěru svého díla, ve zdánlivě marginálním,
glosujícím pojetí, a přesto v precizních vývodech nazírá a
nazývá autor dnešní situaci našeho národního společenství.
Způsob, jak vyvést soudobé myšlení o „české otázce“ ze slepé
uličky pamětnických svárů či odborných a oborových quasi- či
meta-interpretací, vede podle autorova přesvědčení
k rozpoznání a interpretaci zcela nových otázek, především
ekologických a environmentálních, jakož i k reflexi možností,
které otevírá sjednocení Evropy v jeho požadavcích jednoty a
různosti zároveň. Filozofickým vyústěním českých dějin proto
podle autora nemůže být ten či onen výlučný výklad, nýbrž
průběžné hledání smyslu či spíše smyslů naší národní
totožnosti. To proto, aby se původní „idea národa českého“
s její bohatou historickou podmíněností a později s – až
příliš lehkomyslným – přivlastňováním těmi či oněmi
nerozplynula v myšlenkově nekompetentním ideovém tržišti
postmoderní současnosti.
Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU |
