Číslo 31 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Aloisem Švehlíkem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




 


Alois Švehlík, herec

Coby kardiochirurg primář Bernát jste jistě zaznamenal zvýšení své popularity Je vám to příjemné?

Součástí herectví je jistý exhibicionismus a po popularitě patrně touží každý herec. Její zvýšení jsem zaznamenal a radost z ní mám – zdaleka ne ale takovou, jako kdysi. Jakou má ostatně popularita cenu? Dnes se lidé stávají populární i kvůli naprostým pitomostem. K práci v Cestách domů mě rozhodně nepřivedla snaha zvýšit si popularitu, ale to, že poprvé v životě pro mě někdo napsal roli. Tvůrci seriálu se na mě obrátili ještě před tím, než na něm začali pracovat. A protože jsem režiséra Jiřího Adamce znal – spolupracoval jsem s ním před více než dvaceti lety na televizních inscenacích, které nebyly špatné – a protože se mi postava primáře Bernáta líbila, tak jsem nabídku přijal. Když jsem viděl, že Cesty mají kvalitní štáb i dobré herecké obsazení, řekl jsem Adamcovi, že máme šanci dělat ten seriál dobře. A on mi řekl: „Samozřejmě, že dobře, ale hlavně ho musíme dělat rychle.“

Co to „rychle“ konkrétně znamená?

Cesty vznikají v cyklech po čtyřech dílech. A ty musejí být natočeny za měsíc, ve třinácti natáčecích dnech. V každém z těch dnů pracujeme zhruba dvanáct hodin. Zkoušení na divadle se toleruje. Když ale k tomu máte i představení, je to náročné. Abyste to zvládl, musíte vést střídmý život a nikde neujet. Z postavy Bernáta mám ovšem radost. Možná jde divákům trošku proti srsti. Je to tvrdý chlap, i k sobě. Připomíná mi mého tátu. Mám rád sarkasmus, kterým ho scénáristé obdařili.

Když si k těm třinácti natáčecím dnům představím, jak jste vytížen v Národním divadle, že hrajete i na jiných scénách a navíc ještě učíte na DAMU – kde na to vše berete energii?

No, někdy jsem utahaný, ze všeho nejdůležitější ale je, aby byl člověk zdravý. A já zatím zdravý jsem - relativně. Před devíti lety mi dělali endoprotézu kyčelního kloubu a před šesti lety jsem prodělal rakovinu štítné žlázy. Neléčili mě ozařováním, ale radioaktivním jódem. Mělo by to pár let vydržet, jde o to, aby se ty zhoubné buňky neobnovily. Na některé věci si musím dávat pozor. Energii sbírám, jak můžu. Rád jezdím na chalupu. Máme velkou zahradu, kde je pořád hodně práce, ale takové milé práce. Při ní si dávám do těla a tím odpočívám. Učit se tam texty bohužel nemůžu: sednu si, chci si opakovat roli a vidím – tamhle mám uvolněnou plaňku na plotě. A tak vyskočím a letím pro nářadí. Když se chci v klidu učit, musím do lesa.

Pojedete na chalupu i teď o divadelních prázdninách?

Na pár dní určitě, ale po třech letech zase se ženou pojedeme – tedy spíš poletíme k moři. Na Menorcu. Nikde jsme dlouho nebyli, protože nám předloni chalupa vyhořela, a tak jsme ji museli dávat dohromady. V srpnu už zase budu natáčet Cesty.

Jak se to stalo, že vám vyhořela chalupa?

Uhodil do ní blesk. Dodnes si pamatuju to datum – šestadvacátého května. Právě jsme byli se Stanislavem Zindulkou v Táboře se zájezdovým představením Goldflamovy hry Ředitelská lóže, kterou v Praze hrajeme v Řeznické. Vrátil jsem se domů utahaný a po půlnoci zvonil telefon, že nám hoří chalupa. Naštěstí v ní nikdo nebyl. U postelí tam máme elektrické zásuvky, aby si vnoučata mohla večer číst, a z těch zásuvek lítaly při zásahu bleskem až metrové výboje. Shořelo nám úplně všechno.

Po prázdninách vás kromě divadla čeká i DAMU – co z toho, co budoucí herce učíte, považujte za nejdůležitější?

Nejpodstatnější je, aby se fyzicky uvolnili, uměli chodit po jevišti a říct Dobrý den. Důležité je umět se vzájemně poslouchat, reagovat na sebe, přirozeně si odpovídat. Existují různé techniky, jak vyvolat a předat emoci a všechno tohle si musejí mladí herci před tím, než vyjdou na jeviště, vyzkoušet ve zkušebně. Předmět, který je učím, se jmenuje herecká tvorba. Paradoxem je, že já sám jsem se kdysi na DAMU nedostal.

Jak se to stalo? A co vás vlastně k herectví přivedlo?

Divadlo jsem začal hrát už jako malý kluk. U Selesiánů v Pardubicích. Do východních Čech se naši přistěhovali z moravského Slovácka, no a protože jsme nebyli žádní „psi pohanský“, tak jsem i ministroval. S Jiřím Grušou, ze kterého je dnes slavný spisovatel a diplomat. I to naše ministrování byla divadelní záležitost – jak efektně rozhoupat kadidelničku nebo přinést misál... Měl jsem o deset let staršího bratra a ten také hrál. Byl velmi talentovaný a na DAMU se na rozdíl ode mě dostal. Hrál v Ostravě a byl to vynikající herec. Když mu bylo třiačtyřicet, skolila ho ta zákeřná nemoc. Bratr byl mým vzorem a také já jsem toužil být hercem. Protože jsem ale pocházel – jak se tehdy říkalo – z „maloburžoazní rodiny“ a našim bylo řečeno, že se na střední školu v Pardubicích nedostanu, uklidili mě na průmyslovku do Chrudimi. Žádný technický typ jsem však nebyl a po vojně jsem se hlásil na DAMU. Pan Vejražka se mě zeptal, co jsem četl od Borise Polevoje, a má odpověď ho nejspíš neuspokojila. Dnes toho už nelituji, že jsem DAMU neabsolvoval. Že jsem šel hned k divadlu, mi možná prospělo.

Začínal jste v Klatovech a pokračoval v Mostě, Olomouci, Liberci… Do Městských divadel pražských jste byl angažován až v pětatřiceti letech. Jak na tu dobu strávenou „na oblasti“ vzpomínáte?

Nijak často na ni nevzpomínám, ale v Klatovech jsem byl rád. Tehdy tam působil charismatický herec Jaroslav Kníže, „venkovský Zdeněk Štěpánek,“ jak se tehdy takovým bardům říkalo. A hrál tam i Pavel Landovský, kterého jsem znal už z Pardubic. Nejvýznamnější z  předpražských štací byl pro mě Liberec. Právě tam jsem si vzal svou ženu Florentinu a narodily se nám tam všechny tři děti.Tam jsem se také dostal k prvním charakterním rolím: například k Verchovenskému v Camusově dvoudílné adaptaci Dostojevského Běsů, což tehdy byla docela slavná inscenace.

Které z dalších rolí považujete pro svou hereckou kariéru za klíčové?

Klíčové – to je nadnesené slovo. Každá role vám něco přinese, každou obohacujete své herecké prostředky. Jsem rád, že jsem měl možnost hrát v divadlech se širokým repertoárem – pohybovat se, tancovat, uplatnit se v komediálních rolích. V Liberci to byl třeba Figaro. Komedie jsou pro herce snad důležitější než tragédie. Do těch se dostává hodně lží, markýrují se neexistující hloubky a často se ani nepozná, že jde o faleš a předstírání.

Jeden z mých nejsilnějších divadelních zážitků je spojen právě s vámi a vaším synem Davidem. Na inscenaci hry Ernsta Jandla Z cizoty, kterou s vámi dvěma a Marii Málkovou nastudoval Jan Nebeský, nikdy nezapomenu. Napadlo vás, když jste ji v Divadle Na zábradlí zkoušel, že by se mohla stát inscenaci roku 2004?

Vůbec ne. Jak víte, všechny tři figury té hry o sobě mluví ve třetí osobě a my pořádně nevěděli, co s tím dělat. Ono je dost těžké dívat se na sebe jako na někoho jiného, komentovat své činění a přenést tak na diváka básníkův ironizující pohled na každodenní zápas se slovy. Jandlův text je plný několikastránkových monologů, pohrává si s rytmem, jsou to vlastně operní árie. Obtížné už bylo jen se je naučit a technicky zvládnout. Přesto nebo možná právě proto jsme Jandla hráli rádi.

Odhlédneme-li od intenzity diváckého potlesku, jak vůbec herci poznají, jestli inscenace, v níž hrají, je dobrá, nebo špatná?

To poznáte, až když hrajete – podle reakcí lidí. Ještě raději než Z cizoty jsem proto dělal Taboriho Kanibaly – také v režii Jana Nebeského. Byla to koprodukce pražského Divadla Komedie a ústeckého Činoherního studia. Hra je zasazena do nacistického vyhlazovacího lágru a my jsme ji několikrát hráli přímo v Terezíně. A taky v ústecké Setuze – uprostřed sajrajtu a smradu chemiček. Chodili na to hlavně mladí a ti to přijímali úžasně. Myslím, že málokomu se podařilo zpřítomnit hrůzu nacistických lágrů tak jako Janu Nebeskému.

Bronislav Pražan, publicista

Foto Mona Martinů

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 26. 7.



  Gentlemani a prosté tutky    
  Jak to vidí Věra Nosková
 
  Traband ušima i očima    

  Pořiďte si  
 
  ...Konec avantgardy?        
  Navštivte