Číslo 31 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Aloisem Švehlíkem.

Čím strádá Konec avantgardy?

Název výstavy, která běží aktuálně v Městské knihovně v Praze, je magnetický. Ovšem nejpřípadnější je tu závěrečný otazník. A nejen ve vztahu k danému tématu, upřesněnému podtitulem „Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu“, ale také pokud jde o práci, kterou předvedla kurátorka výstavy Hana Rousová.

České umění válečných a tří poválečných let má svoji jasnou atraktivitu. S tou dobou je – na rozdíl od první republiky nebo závěru šedesátých let – spojováno především hrůzné monstrum politiky. Kultura šla tehdy stranou. A možná právě odtud, vlastně ze skrytu, ze stínu, ze spletitého podzemí, vyšla její nebývalá a trvanlivá síla.

Na výstavě je demonstrována opravdu důkladně. Tak přesvědčivě, že na první z položených otázek je třeba dát jednoznačně zamítavou odpověď. S osmatřicátým rokem novátorská průbojnost českého umění rozhodně nekončí; dokazují to práce členů skupiny Ra nebo Skupiny 42 stejně jako solitérů typu Aléna Diviše a Zdeňka Rykra. A nekončí ani po převratu v osmačtyřicátém, jak předvedla loni výstava Roky ve dnech, kterou rámovala léta 1945–1957 a kterou připravila pro Městskou knihovnu Marie Klimešová.

Jenže právě Roky ve dnech načaly to, co Konec avantgardy? dovedl do absurdních rozměrů. Autorky výstav si vzaly za své, že nic nesmí přijít nazmar, že před návštěvníka musí být postaveno naprosto vše – a zřejmě za jakoukoli cenu. Projekt Hany Rousové nebere vůbec v potaz možnosti a limity výstavních sálů, natož možnosti a limity divácké.

Obrazy jsou namačkány vedle sebe i na sebe tak brutálně, že jeden splývá s druhým. Jednotlivé místnosti jsou členěny nepřehledně, labyrinticky, takže diváka víc matou, než orientují. Chvíli je sledován chronologický vývoj, chvíli jsou představována konkrétní jména, chvíli se pátrá po společných tématech a motivech. Malba se přetahuje o místo s fotografií, fotografie s objektem, objekt s užitým uměním, užité umění s koláží, koláž se samizdatovými sborníky, samizdatové sborníky s filmovou rekonstrukcí někdejších happeningů a básnických objektů. České umění je navíc doplněno ukázkami z umění slovenského, neoficiální proudy jsou kontaminovány přehlídkou nacistické propagandy včetně soupisu „entartete künstlers“ na území Protektorátu Čechy a Morava, řeší se problém umění a kýče…

Dojem z takové skrumáže je zákonitě jediný: divákovi se z těch stovek a stovek vystavených prací brzo zatočí hlava. Jako by Rousová sesypala pět nebo šest samostatných výstav dohromady, jako by podlehla klamu, že téma se nejlépe uchopí tak, že se totálně vyčerpá.

Na rubu takového megalomanského a vlastně bezohledného přístupu jsou nenahraditelné ztráty. V celkovém objemu snadno zaniknou jednotlivosti: třeba výjimečný soubor komorních prací pozapomenuté kreslířky a grafičky Miroslavy Miškovské, třeba originální znění básnické sbírky Výhružný kompas Ludvíka Kundery a Václava Zykmunda, třeba skutečnost, že jeden z nejoddanějších stoupenců poúnorového socrealismu Emanuel Famíra byl ještě za války autorem „zvrhlého umění“. Podobně zůstanou bez odpovědi obecnější otázky, nejvýrazněji ta po závislosti tehdejšího českého umění na francouzských vzorech.

Otazník nad kurátorským přístupem k tématu je nakonec daleko větší než nad samotným „koncem avantgardy“. Není už tenhle způsob „dělání“ výstav vyčerpaný? Není na čase vrátit se pokorně k autorovi a jeho dílu – a dát před vlastní exhibicí přednost umění?

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik