|
|
 Radek
„Gipsy“ Banga,
zpěvák, producent, raper
Kdy jste se naposledy setkal s rasovými předsudky?
To hezky začínáme… Dobrá. Nedávno, v jednom obchodě. Nějaký
starší pán mě tam poslal do háje a dodal něco o cikánech...
Neurazilo mě, že mi vynadal do cikánů, urazila mě jeho
závěrečná věta: Já narozdíl od tebe celej život makal… Kdyby
ten člověk věděl, jak tvrdě jsem dělal na posledním albu,
kolik vydělaných peněz ročně odevzdám státu a že on sám je do
jisté míry závislý na mé práci...
A jak to v tom obchodě dopadlo? Ohradil jste se?
Lidi toho chlapa naštěstí seřvali za mě. Já ho vlastně chápu,
kdoví, jaký má důchod. Moje mamka celý život dřela a její
penze – to je plivnutí do tváře. Vláda vede tuhle zemi tam,
kde bysme se nikdy neměli ocitnout. Asi jsem blázen, ale
myslím, že politiky si platíme od toho, aby se starali o své
občany a aby třeba nemocnice nevypadaly jako lazarety z první
světové války. Sám sebe vnímám hlavně jako daňového
poplatníka, ale stále častěji si říkám, jestli má vůbec smysl
daně platit, když tenhle stát nefunguje. Nedivil bych se,
kdyby začali šikovní lidi odcházet z Česka do zahraničí. Anebo
kdyby se tu dělalo jak na Ukrajině jenom načerno.
Zmínil jste se o právě vydaném třetím albu skupiny Gipsy.cz
nazvaném Desperado. V čem je jiné, než ty předchozí?
Zejména v tom, že jsem poprvé v životě řekl ne všem
producentům a manažerům a rozhodl se, že tentokrát bude
všechno pod mojí taktovkou. Postaral jsem se o veškerou
produkci desky, od zvuku po obal, hlídal jsem každý detail,
každý doprovodný vokál. Práce bylo víc než dost, deska
vznikala tři roky a posledních pár měsíců jsem se nezastavil.
Album má podle mě jasný rukopis, je nejucelenější ze všech,
které jsme s Gipsy.cz vydali. Je odrazem tříletého vývoje
kapely, po hudební i mezilidské stránce.
Desperado vznikalo nejen ve vaší produkci, ale také ve vašem
nahrávacím studio Bangatone. Nescházela vám při takovém typu
přípravy alba oponentura, poradní hlas?
Já ten hlas zatím vždycky vyhledával, ale teď jsem si řekl, že
musím konečně věřit sám sobě. Jasně, mohl bych mít producenta,
který by určité věci pohlídal, ale dospěl jsem k názoru, že
specifickému stylu Gipsy.cz nemůže pomoci producent odjinud.
Na předchozím albu se dost podepsalo právě příliš poradních
hlasů a nakonec tam nezbylo nic ze samotné kapely – jen slušné
řemeslo, ale nula procent emocí. A já šel vždycky po emoci, ta
je tím, co v hudbě skutečně funguje.
Připadá mi, že novým albem už Gipsy.cz překročili českou
hiphopovou scénu směrem k popu pro širší vrstvy posluchačů.
Byl to záměr?
Ale my jsme takoví byli vždycky, nálepku hiphop nám dali
kritici. To, že v písních využíváte rap, ještě neznamená, že
děláte hiphop. Gipsy.cz hrají jedinečný pop s prvky world
music, rapu, breakbeatu, funku. Ale poslouchat nás může i
hiphoper!
Mluvil jste o tom, že v průběhu přípravy desky se proměnily
vztahy uvnitř kapely. Jakým směrem?
My už jsme jako Chinaski... Spolupracujeme, i když naše
hudební názory jsou diametrálně odlišné. Tvůrčím prvkem a
motorem kapely ale zůstávám já. Jestli bude karoserie toho
auťáku trochu jiná, není podstatné, důležitý je motor a ten
šlape.
Na podporu nového alba odehrajete spoustu koncertů, včetně
festivalových, ale vy jste se před časem z jednoho koncertního
turné vrátili – vystupovali jste v Austrálii. S jakým
úspěchem?
Austrálie byla super, kapelu hodně oživila. Byli jsme hosty
mezinárodního festivalu Karavan 2011 a odehráli v Sydney,
Melbourne, Brisbane a dalších městech dohromady devět
koncertů, pět z nich bylo úplně narvaných. Doufám, že jsme v
Austrálii nebyli naposled, je to nádherná země, ve které bych
klidně strávil zbytek života.
S Gipsy.cz jste se zúčastnili i legendárního festivalu v
anglickém Glastonbury, jako vůbec první česká kapela. Jaké to
bylo – nahlédnout do první světové rockové ligy?
Člověk se cítil poctěn, ale byl to dost složitý koncert. Při
našem vystoupení hrál na hlavním festivalovém pódiu Fatboy
Slim, což je těžká konkurence…Byli jsme tam ne za béčka, ale
za nějaká ikska. Jsme sice první Češi, kteří v Glastonbury
vystoupili, tu nálepku si můžeme přilepit, ale to je asi tak
všechno. Prosadit se v zahraničí, zvláště na britské scéně, je
dlouhodobá práce. Jeden koncert nestačí.
Hráli jste už ve dvacítce zemí celého světa, od Portugalska po
Jižní Koreu a Austrálii. Tím se nepochlubí asi žádná česká
kapela. Myslíte, že v tom sehrála nějakou roli vaše účast v
mezinárodní hudební soutěži Eurovision Song Contest?
Náš úspěch venku má jiné příčiny. Jsme multižánroví, což je ve
světě běžné, ale tady ne, a jsme snadno přenosní – nemáme
bubeníka a kdovíjaký aparát, to je pro spoustu zahraničních
promotérů výhodné. Účast v Eurovizi nám spíš uškodila, s
odstupem musím říct, že to byl hodně špatný krok. Bohužel jsem
to zjistil pozdě, ve chvíli, kdy už z toho nešlo vycouvat. Na
druhou stranu jsem si uvědomil mantinely, za které už nechci
jít. Nemám problém být na pódiu s Luckou Vondráčkovou, ale
musím v tom vidět smysl. A když ho neuvidím, tak toho
zaprodaného blbečka v televizní estrádě hrát nebudu.
V médiích platíte za nejznámějšího českého Roma – znamená to
pro vás něco? Cítíte to jako závazek – třeba vůči jiným
příslušníkům svého etnika, které většina prostě jen nevidí?
Beru to jako velkou zodpovědnost. Jeden čas jsem ji chápal
tak, že bych měl Romům pomáhat, angažovat se v romské otázce,
a tak jsem se stal v roce 2007 velvyslancem Evropského roku
rovných příležitostí. Romským tématem jsem se ale hodně unavil
a nakonec pochopil strašně důležitou věc, že totiž
nejúčinnější pomocí je pozitivní příklad. Být co nejlepší
člověk, chovat se absolutně slušně, psát dobré písničky, dělat
svou práci na sto procent – to zmůže mnohem víc, než politici
a neziskovky dohromady. Robit, robit, robit... Žádné politické
žvásty.
Milan Šefl
Foto Veronika Konopíková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. června. |
