|
|
 Životní
pohoda se hledá složitě
Filmů takzvaně nezávislých, svým pojetím minimalistických,
které pojednávají o skupince kamarádů již odrostlých mládí,
vznikla ve světové kinematografii řada. Hrdinové, jakkoli
zpravidla hmotně zajištění, se uzavírali do sebe, nebyli
schopni navazovat hlubší vztahy či se jich vysloveně báli,
pohybovali se v bludných kruzích svých povah, neschopni podat
či přijmout pomocnou ruku. Ani českým tvůrcům nezůstali
utajeni, připomeňme aspoň Ondříčkovy Samotáře a Zelenkovy
Knoflíkáře.
Stejnou cestou se vydala i debutující režisérka Jitka
Rudolfová v tragikomedii Zoufalci (19. června ve 20
hodin uvádí ČT1). Osm postav ve věku kolem třiceti let, sice
různorodých, ale přesto spojených zoufalectvím, které z
provinčního města přišly nalézt štěstí v Praze, žije v
neuspokojivých partnerských vztazích. Práce je netěší, ale
přesto si změnu spíše jen přejí, než že by ji vědomě
uskutečňovaly. Jednotlivé postavy jsou mistrně napsány,
ustavičné vnitřní monology věrohodně přibližují jejich
rozpoložení.
Také herecké ztvárnění, souznějící s celkovým vypravěčským
pojetím, přispívá k plné uvěřitelnosti každé z postav, jejichž
motivacím i chování bez výhrad věříme, zvláště pak naštvanému
či naopak plačtivému naladění hlasu i jakoby mimoděčným
grimasám a gestům, které signalizují bezmocně vztekavé rozpaky
nad chováním jak svým, tak případně někoho jiného.
Trpné a trapné postavičky, které s sebou nechávají smýkat,
jsou vylíčeny jako převážně osamocené, zbavené rodinného
zázemí, od něhož se snad vědomě odřízly – vlastně jen u
jednoho z homosexuálů vystupuje do popředí i jeho maminka,
zděšená synovým přiznáním, které na maloměstě hrozí celou
rodinu zostudit. Z chumlu vesměs zajímavých herců upozorněme
na podmanivou Simonu Babčákovou představující ženu psychicky
deptanou – spíše nevědomky než záměrně – svým manželem. Skvělý
je rovněž Jaroslav Plesl, který manželovy tyranské dispozice
ztvárňuje zcela nezvykle v nenápadných schválnostech, ve
vnucovaném opečovávání, v popudlivě vztahovačném chování.
Výpověď o zmatečné generaci současných třicátníků je
životaschopná, mimoděk naznačuje, že hrdinové ztratili
pevnější orientační bod možná i proto, že se nemají vůči čemu
vymezovat a co prosazovat, svíráni bezradností a pocitem
promarněného života. Přestože ve vzájemném provázání
přestávají postavy fungovat s očekávanou naléhavostí, na
výpovědní hodnotě filmu se tím nic nemění.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
