Číslo 15 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikologem.
Alešem Březinou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

Aleš Březina, muzikolog,
skladatel, dramaturg

Jak jste se seznámil se Soňou Červenou? A jak došlo k vaší spolupráci?

Naživo jsem ji poprvé viděl ve Wilsonově inscenaci Janáčkova Osudu. Byla absolutně strhující, aniž by promluvila jediné slovo. S Janem Hřebejkem jsme zatoužili ji poznat. Setkali jsme se ve vinárně U zlatého hada, krásně jsme si popovídali a nakonec se jí Honza zeptal, jestli by si nechtěla zahrát malou roličku ve filmu Pupendo. S Petrem Jarchovským vymysleli postavu zahraniční kurátorky, která přijíždí do Čech objednat sochu Franze Kafky, a já jsem hrál jejího překladatele. Tam jsme se ještě víc spřátelili. Soňa mě po čase požádala, jestli bych pro ni nenapsal melodram na slova jednoho z členů Červené sedmy, posléze jsem pro ni napsal i tango.

Kdy jste dostal nápad na operu o Miladě Horákové?

Jednoho dne za mnou Soňa přišla, že dostala z Národního divadla nabídku, aby si vybrala jakýkoliv titul, a Národní divadlo ho uvede. Společně s ní a s tehdejším šéfem opery ND Jiřím Nekvasilem jsme se scházeli a přemýšleli o námětu. Postupně nám bylo stále jasnější, že to musí být nějaký silný osud – a nejlépe české ženy. Zamýšleli jsme vytvořit totální jevištní tvar – hudební divadlo.

Jak takový totální jevištní tvar vypadá?

Jsou tam části, ve kterých vůbec nezní hudba. To vytváří zcela mimořádný hudební efekt. Vezměte si žádost o milost, tak silný text, že zhudebněním se k němu nedá nic přidat. Lidé nedýchají, každé slovo má svou váhu. Soňa je přednáší s neuvěřitelnou intenzitou.

Neměli bychom zapomenut ani na kontratenoristu Jana Mikuška, který podává takřka démonický výkon. Jak vás napadlo napsat part představitele zla v poloze kontratenora?

Měl jsem představu vysokého hlasu, protože jsem chtěl, aby jediný hluboký hlas v představení byla Soňa. Jsou tam dětské hlásky, ženský sbor, Sonin alt – a vysoký mužský hlas. Tím, kdo přišel s nápadem na kontratenora, byla Soňa.

Důležitou roli v představení má skleněná stěna, předěl mezi životem a smrtí. Průhledné sklo, za nímž sledujete dění na scéně, se mění v zrcadlo, v němž se odrážejí hlavy diváků, kteří se v tu chvíli stávají účinkujícími i spoluviníky...

Scénu vytvořil Daniel Dvořák a aplikoval tu princip, který vymyslel jeho učitel Josef Svoboda, který rád pracoval s polopropustnými zrcadly. Ale pokud vím, Josef Svoboda nikdy neučinil obecenstvo spolupachateli tak jako my. V určitých pasážích se díváte sami na sebe a řada žalujících se rozroste o publikum. Jeden obzvlášť pozorný divák mi napsal: „Bylo to děsivé, dívat se na sebe jako na účastníky toho honu na čarodějnice, tak jsme se po sobě nesměle rozhlíželi a styděli jsme se.“

Zítra se bude... mělo už devětapadesát repríz. Představení, kterému jste předpovídali pět repríz, si žije vlastním životem...

Nejdříve ho natočil Český rozhlas. Pak udělal filmový záznam Honza Hřebejk, jen proto, aby se představení uchovalo, ovšem Eva Zaoralová si film objednala do Karlových Varů, lidé z Aerofilms ho vzali do distribuce... Dokonce jedna paní to přeložila do finštiny, nedávno mě oslovila maďarská překladatelka, existují výborné titulky v angličtině...

Jak se proměňují v průběhu těch let reakce publika?

První rok lidi brečeli. Pravděpodobně to byli političtí vězni nebo lidi, které systém nějak perzekuoval, a studenti. Asi po roce začalo chodit publikum, které na tom bavila ta absurdita moci snažící se zašlapat člověka, na něhož nic nemá. Publikum se smálo, když slyšelo text: „Bez velkých zkušeností, zatím intervenoval jen v jedné větší věci, kde byly vyneseny dva tresty smrti.“ Ta absolutní degradace života vháněla divákům do tváří smích.

A dnešní publikum?

To je mix reakcí. Někteří se pousmívají, další potlačují slzy, jiní se velmi soustředěně dívají, vy nevíte, co si o nich máte myslet, a na konci nepřestávají tleskat. Já už dneska nechodím sledovat představení, ale dívám se do publika a sleduji jeho reakce. A pokaždé vidím v publiku cizince. Třebaže představení nemá titulky, přečtou si synopsi v programu a pak už jen koukají... Robert Wilson, který přiletěl na druhou premiéru, mi řekl, že vlastně vůbec nepotřeboval tomu textu rozumět. Nepřál si, abych mu vyprávěl, o čem to je. Řekl: „Jestli je to dobré divadlo, pochopím to přesně. Jestli je to špatné divadlo, nijak mi to tím neusnadníte.“

Jak jste jeho návštěvu prožíval?

Bylo to nejhorších pětašedesát minut v mém životě. Ale Wilson byl nadšený a po představení mi vykládal, co se v které scéně děje. Pak někde řekl, že takhle má vypadat divadlo – má umožňovat lidem sdílet zkušenost, kterou sami nezažili. Mezitím jsme dokonce už i spolupracovali, vytvořili jsme společně na scéně Stavovského divadla inscenaci Čapkovy Věci Makropulos se Soňou Červenou v hlavní roli.

Jste vyhledáván i jako autor filmové hudby. Měl by si autor hudby s režisérem dobře rozumět, proniknout do jeho vnímání?

Existují dvě kategorie tvorby. Jedna jsou autorské filmy – tam je vzájemné poznání velice prospěšné a nutné. Dobrá filmová hudba vzniká tehdy, když se ti lidé znají, mají se rádi, sdílejí určité hodnoty a mají – a tomu já přikládám největší důležitost – stejný smysl pro humor. Mám rád hudbu, která nedokresluje to, co se na plátně odehrává, ale hudbu, která ironizuje nebo vyvrací dění na plátně, a napovídá, že to je lež. A k tomu potřebujete, abyste s autorem o sobě věděli co nejvíc.

A druhá kategorie filmů?

To je ten velký hollywoodský film, kde režisér, kterého najmou, aby zrežíroval výborný scénář, předá skladateli sestřih, ten na to vytvoří standardní hudbu, jaká se v tomto typu filmu očekává, a vznikne z toho často něco krásného, protože to dělají profíci.

Alena Sojková

Foto Tomáš Tesař

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 5. dubna.



  Básník ticha Pavel Z.
  Nalaďte si  
 
  Skvělý hlas mizerné doby

  Pořiďte si  
 
  Afrika v Pelléově vile
  Téma