|
|
Afrika v Pelléově vile
„Ať už je večer, odpoledne nebo ráno, ať už jste v Praze, nebo
v Africe, budeme se chvíli nacházet mimo čas a prostor. Sedíme
v Pelléově vile, jejíž exteriér je v Praze, v interiéru však
je Afrika, zastoupená množstvím masek a soch duchů, božstev a
předků. Jsou tu ovšem i obrazy Jiřího Anderleho. Nádherné
sbírky a můžete litovat, že tu nejste s námi. Což se ale dá v
příštích dnech odčinit. Tři stovky těchto soch a obrazů budou
dnes naslouchat a my si budeme povídat. Kdo? Jiří Anderle,
Jiří Suchý a náš host.“ – Poprvé se tato slova ozvala v českém
éteru před více než šesti lety, 5. února 2005. Pořad, který
jimi pravidelně začínal, si rychle získal přízeň posluchačů.
Mnozí na něj vzpomínají, i když jej Český rozhlas 2 – Praha už
víc než rok nevysílá. Pojďme se podívat do prostředí, v němž
se natáčel. Zaslouží si pozornost – a nejen kvůli svému
příspěvku do rozhlasové historie.
 Letenskou
pláň zná každý Čech. Pražští tátové tu pouštěli s dětmi draky
a chodili na Spartu na fotbal, rodiny sem chodily na procházky
a do cirkusu, odbývaly se tu prvomájové průvody i demonstrace
v listopadu 1989. Teď je tu jedno velké staveniště, nehostinné
místo, kterému se každý vyhne. Stačí ale udělat pár kroků a
ocitnete se v úplně jiném světě. Pod dohledem vysokých stromů
tu sní své sny o lepší minulosti a snad i budoucnosti
blahobytné měšťanské vily, zabydlené kromě pražských
šťastlivců diplomaty z celého světa. Mnohé z těch vil najdete
v učebnicích architektury, a také dějepisu. Patří mezi ně i
vila v Pelléově ulici číslo 10, kterou v roce 1890 postavil
architekt Rudolf Koukol. Po právu je tento neorenesanční dům
na seznamu kulturních památek hlavního města Prahy. Svou
zásluhu na tom má i jeden z jeho obyvatelů, generál
francouzské armády Maurice Pellé, který byl od února 1919
náčelníkem francouzské vojenské mise v právě vzniklé
Československé republice a náčelníkem Hlavního štábu
československé branné moci. Po květnovém vpádu vojsk Maďarské
republiky rad na Slovensko v témže roce byl jmenován i vrchním
velitelem československé armády, která během příštích tří
měsíců obnovila celistvost mladého státu. Od roku 2005 zdobí
vilu generálova pamětní deska.
Afrika v Bubenči
Ale kde se tu vzaly sochy a obrazy?
„Celé to vymyslel architekt Jarmil Srpa,“ vzpomíná malíř Jiří
Anderle. „Když viděl, jak já a moje manželka sdílíme domácnost
s africkými sochami, říkal mi: Už tě to zavaluje, tuhle sbírku
musíš někde vystavit. Začala dlouhá jednání s majiteli různých
objektů po celé Praze, ale k ničemu to nevedlo. Úspěch jsme
měli až u tehdejšího starosty Prahy 6 Pavla Béma. V podstatě
jsme mu řekli asi toto: Kde jinde bychom měli založit kulturní
centrum plné tradičního i moderního umění než v Praze 6? Sem
patříme, tady je náš domov, pro naše spoluobčany chceme i něco
udělat.“
Panu starostovi i jeho nástupci Tomáši Chalupovi se nápad na
zřízení netradiční galerie zalíbil. V seznamu vytipovaných
objektů se jako nejvhodnější ukázala vila, v níž donedávna
sídlila mateřská školka. Jejím majitelem byla městská část,
která souhlasila s tím, že stavbu pronajme za symbolický
poplatek jedné koruny obecně prospěšné společnosti s názvem
Pelléova vila. Neméně důležitou součástí plánu byla dohoda s
Nadací Jiřího a Milady Anderlových, která se zavázala
bezplatně zapůjčit do nově vzniklých výstavních prostor asi
dvě stě afrických soch a sedmdesát obrazů a grafik Jiřího
Anderleho. V listopadu 2003 byla zbrusu nově zrekonstruovaná
součást pražského kulturního života slavnostně otevřena pro
veřejnost.
 Umění
je věčné
Pelléova vila je podivuhodný prostor. Přestože je ve všech
sálech rozmístěno velké množství soch a obrazů, expozice
nepůsobí stísněným dojmem, naopak, návštěvníkovi je dopřán
dostatek vzduchu a světla. „Lidé se tu cítí dobře,“ potvrzuje
Jiří Anderle. „Často sem chodí kreslit děti a i ony mi říkají,
že tenhle prostor je mimořádně inspirativní a působivý.“
Největší poklonu mu ale vysekla Meda Mládková: „Jiří, říkám to
nerada, ale tady je to hezčí než u mě v Sovových mlýnech...“
Africké sochy božstev, válečníků a zvířat, často v hrozivých
gestech, tu nevyzařují negativní energii, i když právě kvůli
tomu byly často stvořeny. Možná ji pohlcují obrazy Jiřího
Anderleho, které jsou vybrány tak, aby se skulpturami tvořily
harmonický celek.
„Africké plastiky měly vždycky praktický účel. Vezměme si
například sochu bojovníka z delty řeky Niger: agresivní
leopardí zuby, sloní uši, koncentrované zlo. V každém, kdo ji
uvidí, se zatají dech. Tahle řezba měla svým vzezřením odhánět
zlé démony. Původně měla bílou barvu, tu ale postupně setřeli
ti, kteří odcházeli do otroctví a prosili ji, aby jim v
neznámé zemi zajistila příznivý osud.“
Umění takzvaných přírodních národů Jiřího Anderleho odjakživa
fascinovalo.
„Když se podíváte na plastiky neznámých afrických umělců nebo
na skalní malby v jeskyni Altamira, musíte uznat, že stojíte
tváří v tvář vrcholným uměleckým hodnotám. Umění nemůže být
moderní, protože umění je věčné,“ řekl Egon Schiele. Ty
prastaré kresby a řezby jsou stále moderní, protože je v nich
zakotvena výpověď o člověku, o podstatě naší existence. Když
umělci nechybí upřímnost a trocha talentu, dotkne se strun,
které jsou v každém z nás, ať pocházíme z Kamerunu, nebo
z Kamčatky, nebo z Čech. Umění je veliké mystérium a já hořce
lituji okamžiku, kdy vesmír bude připraven o krásu Benátek
nebo krásné hudby.“
Dekáda prvá – léta šedesátá
Když Jiří Anderle dokončil Akademii výtvarných umění, nabídl
mu Jiří Srnec, aby s jeho Černým divadlem začal jezdit po
světě. Začínal jako kulisák, brzy se stal členem hereckého
souboru. V každém městě, ve kterém hráli, zašel nejen do
sbírky současného umění, ale také do etnografické expozice.
„Velkým impulzem pro mě byla cesta do Austrálie. Tamní
domorodci, Aboriginci, vyvinuli velice osobitou techniku malby
– zobrazovali všechno tak, jako by to bylo prorentgenované.
Zaznamenávali nejen povrch věcí, ale i jejich vnitřní
prostor,“ vzpomíná Jiří Anderle na jeden z mocných zdrojů své
umělecké inspirace. Díla neznámých australských umělců na něj
udělala takový dojem, že si v prvním obchodě koupil vše, co
výtvarník potřebuje ke své práci – a z Austrálie si přivezl
cyklus maleb. Od té doby si s sebou na cesty s Černým divadlem
vozil grafické desky a malířské potřeby. Cesty po světě se mu
ukázaly být nekonečným zdrojem inspirace.
V životě, jak známo, všechno souvisí se vším, a tak je tomu i
v Pelléově vile. Povídáte si s Jiřím Anderlem o africkém umění
– a plynule se dostáváte k jeho vlastní tvorbě. Její počátky,
včetně „australského“ cyklu a dalších obrazů a grafik z cest
s Černým divadlem, zdobí právě nyní stěny výstavních sálů. Až
do června se zde představuje obsáhlý výběr z první dekády
umělcovy tvorby – z let šedesátých.
„Mně bylo souzeno zažít s Černým divadlem potlesk na
Broadwayi, v pařížské Olympii a leckde jinde. Vždycky jsem se
ale snažil být nad věcí, protože jsem si říkal, že ta
divadelnická sláva vezme konec s poslední oponou, a navíc se
mi s každým představením vzdaloval můj úděl být malířem.“ Ale
opak byl pravdou. Právě ty grafiky, které Jiří Anderle tvořil
v obtížných podmínkách divadelních šaten a hotelových pokojů,
sklízely největší uznání na mezinárodních přehlídkách včetně
té nejprestižnější – benátského Bienále.
 Dva
v Africe
Právě do tohoto podivuhodného prostředí, mezi masky afrických
démonů, plastiky duchů a předků a obrazy jednoho z
nejvýznamnějších českých výtvarníků, si téměř pět roků zvali
Jiří Suchý a Jiří Anderle zajímavé hosty, aby s nimi vedli
improvizované rozhovory. Důležitá byla vždy momentální
inspirace, rodící se ze souzvuku a jindy třeba i z neshody, a
tak zatímco jednou celý pořad jiskřil slovními půtkami a
ironií, podruhé měl ztišenou, nostalgickou atmosféru. Před
mikrofonem Českého rozhlasu 2 – Praha se za tu dobu vystřídalo
mnoho zajímavých hostů. Tím vůbec prvním byl Zdeněk Mahler, po
něm přišli do Pelléovy vily například Petr Nárožný, Květa
Fialová, Pavel Šporcl, Arnošt Lustig, Jiří Grygar, Vladimír
Franc, Václav Postránecký, Soňa Červená, Jiří Lábus, Milan
Lasica, Jiří Krejčík... Nápad propojit inspirativní prostředí
Pelléovy vily s improvizačními schopnostmi divadelníka a
výtvarníka a jejich hostů dotáhli do úspěšného konce tehdejší
ředitel stanice Praha Jiří Vejvoda spolu s externím
dramaturgem Janem Kolářem.
Nejvíc se projektu báli samotní jeho protagonisté. „Jestli
něco neumíme, tak je to moderování, říkali jsme si,“ vzpomíná
Jiří Anderle. „Jiří Suchý toho má vždycky strašně moc a já měl
výčitky svědomí, že ho tenhle pořad bude vyčerpávat. Nicméně
pustili jsme se do toho – a nastalo šťastné období. Jiří Suchý
svou poezií prozařoval už dobu mého mládí a od té doby zrál.“
Setkání správných lidí na správném místě mělo za následek
vznik kultivovaného zábavného pořadu, který se nepodbízí ani
si nehraje na intelektuální humor pro vyvolené. Posluchačské
ohlasy byly potěšující, a tak se původní půlhodinová stopáž
zdvojnásobila a od ledna 2007 se Dva v Africe vysílali
v jednom z nejlepších rozhlasových časů – v neděli v jedenáct
dopoledne. Naposledy se s ním posluchači mohli setkat v neděli
6. prosince 2009. Možná si jen tvůrci a programoví pracovníci
vybírají oddechový čas a blíží se den, kdy se z našich
přijímačů znovu ozve: „Ať už je večer, odpoledne nebo ráno, ať
už jste v Praze, nebo v Africe, budeme se chvíli nacházet mimo
čas a prostor...“
Milan Pokorný
Foto Mona Martinů |
