|
|
Furianti s andělským nadhledem
Dobrá divadelní hra má mnoho významových fazet a záleží na
režisérovi a interpretech, ke kterým z nich upnou divákovu
pozornost. V případě nejnovější inscenace Divadla v Dlouhé –
Našich furiantů Ladislava Stroupežnického – se režisér
Jan Borna (za režijní spolupráce Miroslava Hanuše a
Jana Vondráčka) rozhodl v klasickém textu české dramatiky
zvýraznit groteskní prvky. A příběh o volbě vesnického
ponocného a o furiantském soupeření dvou největších sedláckých
rodin Dubských a Bušků vskutku podal tak, že v něm nenajdeme
postavu, jež by v nás neprobouzela smích. Spíš než ke
Gogolovi, o němž se režisér zmiňuje v programu, má ale jeho
pojetí blíž k Formanově poetice trapnosti.
V ostré karikatuře je podána pouze rodina jednoho z kandidátu
na ponocného: Martin Matejka dělá z krejčího Fialy paskřivce,
který za vizáží zbědovaného zagroškudly skrývá vychytralé
podrazáctví, a jeho dceru Kristýnu vykresluje Klára
Sedláčková-Oltová jako retardovanou husopasku. K ostatním
postavám byl režisér shovívavější, takže za jejich směšnými
stránkami může divák rozpoznat i leccos ze sebe sama. Zdařile
jsou od sebe odlišeni oba furiantští protagonisté: starosta
Dubský Miroslava Táborského je uvážlivější a přece jen se
kontroluje o něco víc než cholerický radní Bušek, v jehož
postavě dokázal Miroslav Hanuš pěkně vystihnout sebezničující,
samospádný mechanismus vznětlivosti a samožerství. Dědeček
Dubský Jiřího Wohanky je pábitelský proutník, který by se sexy
obchodnicí Markýtkou (Marie Turková) dělal nejraději to, co
v jednom kuse dělá – v náznaku nepřekračujícím meze vkusu –
jeho vnuk (Jan Meduna) se svou milou Verunkou Buškovou (Helena
Dvořáková). Jan Vondráček v roli vysloužilého vojáka Bláhy a
Pavel Tesař v roli ševce Habršperka neubrali svým postavám nic
z jejích všudybylství, obdařili je ale zároveň i jiskřivou
přímočarostí, která jejich všeználkovství sympaticky
nadlehčuje.
Ironický nadhled, lehký sarkasmus a humor se v této inscenaci
– podobně jako ve většině předchozích Jana Borny – mísí
s melancholickou jímavostí. A tato působivá směs se projevuje
takřka ve všem: od důmyslného využití scénické hudby Milana
Potočka, až po minuciozní práci s temporytmem a scénickými
detaily. Nezapomenutelná je kupříkladu poměrně dlouhá sekvence
ze schůze radních, kdy všichni strnule a tiše sledují let
pomyslné mouchy... Takových chvil, kdy nás „navštěvují
andělé“, bylo ostatně při lednové premiéře víc.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Martin Špelda |
