|
|
 Kateřina
Englichová,
harfistka
Kdysi jste naznačila, že váš otec chtěl, abyste v Americe po
svých studiích zůstala, de facto emigrovala. Tušíte, co musel
prožívat?
Ten pocit si nelze představit, musí se zažít. Dovedu si ale
představit, že bych to udělala také, protože pro svoje dítě
chcete vždy to nejlepší. V mém případě to samo vyplynulo. Táta
mně dal dvacet dolarů a řekl: „Už se nevracej!“ Za rok jsem
přijela s pasem, který nikdo nechtěl vidět, a měla jsem pocit,
jako kdybych přiletěla na jinou planetu.
Mluví a píše se o vás pouze v superlativech. Umíte být ještě
sebekritická?
Musím mít sebereflexi, jinak bych brzy skončila. Na druhou
stranu ani kritika či sebekritika nesmí být úplně zničující.
Je těžké se jí někdy nepoddat. Samozřejmě, že čím lépe je
umělec honorován, tím méně musí dělat věci, které nechce.
Každopádně je nutná určitá vyváženost a poctivý přístup k
práci. Jistě, stát se může cokoliv.
Povídejme si tedy o první lize v hudbě, kam patříte, o
vysokých až nemravných honorářích, o které si mnohdy umělci
říkají.
Tento trend spustili zřejmě tři tenorové, kteří zpívali na
stadionech, kde chytili druhý dech a najednou si uvědomili, že
je možné vydělat opravdu velké peníze. Způsobilo to, že se
někteří dirigenti a operní pěvci odtrhli od finančních
standardů, které byly do té doby zavedeny. Ale řekněme si to
otevřeně. Všichni by chtěli mít velké honoráře jako oni. Na
obranu umělců je nutné říct, že přemrštěné honoráře často
požadují agentury, které nás zastupují. Rozhodně nejsem pro
rovnostářství – co si kdo dohodne, ať má. Když čtu o umělcích
z dob dávno minulých, jak žili, jakým způsobem tvořili, jak
měli mnohdy opravdu hodně hluboko do kapsy a jak bídně často
zemřeli, sama sebe se ptám, zda si dnes můžeme my umělci vůbec
dovolit stěžovat. Na druhou stranu bych chtěla apelovat
alespoň na Čechy, aby nehráli pod svoji cenu. Otázka zní, co
je ta cena. Jdu do autoservisu, zaplatím deset tisíc a nikoho
to v dnešní době nepřekvapí. Pak ale také není možné nabízet
hudebníkům honorář dva tisíce korun, protože to je opravdu
nehorázné a rovněž nemorální. Bohužel ti, kteří na to
přistoupí, podsekávají větev nejen sobě, ale i kolegům.
Jste žádaná umělkyně, nahráváte u dobrých firem, vystoupila
jste i v tolik obdivované Carnegie Hall. Proč je tato
koncertní síň tak prestižní?
Ničím jiným než jménem to nebude. Výrazně krásná koncertní síň
to opravdu není. Akusticky je velmi dobrá, ale srovnatelné
s ní jsou i jiné síně. Je to především o jménu, je to v New
Yorku, kde si každý rád zahraje. Mnoho umělců se chlubí tím,
že v ní zpívali, hráli. Máte-li však sponzora nebo peníze, tak
si ji jednoduše najmete. Stejně jako v Praze Rudolfinum. Nikde
se již pak neuvádí, jestli na koncert vůbec přišli lidé.
Opravdu hodně neuvěřitelné je, že pronájem Carnegie Hall je
levnější než pronajmutí Rudolfina...
Hudební kritici k této praxi nemají co říct?
V dnešní době je hudební kritika jinde než před lety. Aby dnes
renomovaný americký kritik přišel na nějaký koncert a napsal
svůj názor, to už musí být umělec velkou osobností. V New
Yorku je každý večer tak obrovská nabídka toho
nejkvalitnějšího umění, že si vždy říkám, proč by měli kritici
přijít zrovna na Englichovou.
A přišel kritik na Englichovou do Carnegie Hall?
Ano, měla jsem to štěstí, ale je v tom samozřejmě i obrovský
lobbing agentury, která mě tam prezentovala.
Bylo pro vás tedy tamní koncertování zážitkem, nebo ne?
Skvělým zážitkem! Prostě to tak s Carnegie Hall funguje.
Pochopitelně, že když to následně uvedu do svého životopisu,
je pro agenturu, která má o mě zájem, tato informace velmi
atraktivní. Nicméně dnes je i tento fenomén degradován.
Podobné je to se soutěžemi umělců, kterých je velmi mnoho a
často vůbec nevypovídají o opravdových kvalitách umělce.
Nedávno mně známí říkali, že Voskovec vlastně v Americe moc
neuspěl. Hrál na sice na Broadwayi, ale pouze druhořadé role.
Já ale říkám, že hrát na Broadwayi druhořadé role není vůbec
špatné. Je to úžasný úspěch! V Americe na nás Evropany, ale
ani na nikoho jiného totiž nikdo nečeká. Zároveň má každý
možnost zkusit své štěstí.
Jak cestujete do zámoří? Když vidíme na letištích, jak
nešetrně se nakládá se zavazadly, tak při pomyšlení na
harfu...
Do zámoří svoji harfu neberu. Půjčuji si ji na místě. Ale je
samozřejmě možné, aby letěla se mnou. Jen se uloží do té části
letadla, kde není taková zima a kde se přepravují i zvířata.
Náročnější je následná logistika, neboť musíte mít náklaďák.
Bedna na harfu, vypadající jako dvě rakve dohromady, je
strašně velká a hřmotná věc. Zaplať Pán Bůh, že jsem s ní
ještě za moře nemusela letět.
Zkuste v několika slovech harfu charakterizovat.
Je to nástroj s obrovským potenciálem emocí. Na harfu můžete
zahrát od pianissima po forte, škála dynamiky je mnohem větší,
než lidé předpokládají. Tento na první pohled romantický
nástroj může jít až do poměrně tvrdé, rytmické hry.
Čím musí harfista nebo harfistka disponovat především?
Talentem. A bezesporu i určitou dispozicí rukou na to, aby se
mu dobře hrálo. Stejně jako klavírista potřebuje dlouhé masité
prsty. Znám ale harfistky, které mají malé ruce, a přesto
hrají velmi dobře. Talent je alfou i omegou.
Je úžasným zážitkem sledovat vás na koncertu, dívat se vám do
tváře. Co se vám honí hlavou, když třeba zavřete oči?
Mnohdy to až tak poetické není. Vizuálně si procházím skladbu.
Musím se koncentrovat na to, co hraji, je to tedy velmi
prozaické. Někdy mě napadají neuvěřitelné myšlenky. Pokud mám
starosti, tak mně v podvědomí naskakují. Čím víc je člověk
zvyklý hrát, čím víc se soustředí, tím lépe umí rušivé momenty
odstřihnout. Jinak to práci velmi ztěžuje.
Už vás harfa někdy zradila?
Prasknutí táhla harfy při koncertu se mi zatím vyhnulo. Ale i
to se stát může a je to velmi nepříjemná věc, protože se to
nedá hned opravit. Stalo se mi však, že praskla struna, a
věřte, že udělá velký rámus. Se svoji harfou mám ale jinak
kamarádský vztah. Když vejdu do místnosti, většinou ji
pozdravím. Je členem rodiny, má svoji duši.
Nenajdete tedy na harfě žádná negativa?
Snažím se být objektivní, což pochopitelně nejde... S harfovou
literaturou to není úplně jednoduché, přesto existuje plno
nádherných skladeb. Osobně inklinuji k těm napsaným pro harfu,
jak ji známe z dvacátého století, kdy dosáhla zřejmě
technického vrcholu. Mám ráda nejen soudobé skladby, ale i
první polovinu minulého století. Hindemith, Britten, ti
napsali pro harfu nádherné věci, musí se však hledat.
Využívá se harfa u nás a ve světě srovnatelně?
My jsme malá země, těžko se srovnává i s okolními zeměmi, jako
je Německo nebo Francie, kde je pochopitelně harfistů více.
Určitě u nás harfa není zdaleka tak populární. Francouzi jsou
přímo harfový národ, na koncertní harfu tam hrají výborně i
muži. Rovněž v Irsku nebo ve Walesu je fascinující, kolik lidí
hraje na harfu amatérsky. A k tomu ty jejich lidové písně… Je
to až neuvěřitelné. A pokud jde o muže – harfisty, tak v tom
nevidím problém. Vždy záleží na osobnosti člověka. Znám ženy,
které hrají rázně a s velkou vervou, až struny lítají, a jsou
naopak muži, kteří to jen tak šolichají.
Stále jste krásná, mladá, perspektivní. Co však bude dělat
Kateřina Englichová, až zestárne?
To je otázka! Jistě, že o tom přemýšlím a musím se přiznat, že
nevím. Netuším, kam se jako umělkyně i člověk budu ubírat,
protože zatím všechno funguje v nejlepším pořádku. Zájem o mě
je, ale také být brzy nemusí. Stále více inklinuji k výuce
druhých a baví mě to. Ještě před pár lety bych si na to
netroufla. Říkat někomu, jak má co dělat, když sama jsem o
věcech často pochybovala, k tomu musí být i určitá odvaha.
Zkušenostmi člověk pochopitelně dospěje k názoru, že si to již
dovolit může. Možná že právě výuka mých nástupců bude to, čím
jednou strávím zbytek svého uměleckého života. Nicméně odejít
včas je velké umění. Hluboce se skláním před těmi, kteří to
dokázali, protože to není vůbec jednoduché. Mohu nyní říkat,
že mně to nebude vadit, ale kdoví, co budu povídat za deset či
patnáct let. Přála bych si, abych tu soudnost měla. Stejně tak
bych si moc přála, abych zestárla s grácií.
Pavel Sršeň
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. února. |
