|
|
 Nesu,
nesu koledu...
Je náledí. Všude. V televizi běží šot z Berlína, jak lidé
padají a lámou si končetiny. A u nás už je to prý také.
Přesněji řečeno, jde prý o ledovku, což byl pro mě odjakživa
spíš ten stříbřitý cucavý bonbon s čokoládovou náplní, zatímco
hudebnost slůvka „náledí“ jako by v sobě obsahovala i krásné
dlouhé sklouznutí, samozřejmě bez zlomenin, návrat do
dětství...
Ale asi už chci od života příliš.
V rozhlase hlásí, že nemáme vyjíždět autem. Nejdu do garáže.
Jdu se podívat do slovníku a u slova „ledovka“ nacházím odkaz
na slovo „ledovatka“. To už je lepší, ne? Ledovatka je nejen
povlak z tenkého ledu, což by odpovídalo, ale zároveň i
ledařská sekera, případně hůl na ledovce. Pro jistotu pak
ještě objevuji další slůvko, které jsme už skoro zapomněli a
jež nahrazuje náledí: ledovatina neboli zledovatělý povrch.
Vracím slovník zpátky do knihovny, venku je tedy ledovatka,
budu se chovat podle instrukcí a nikam nepůjdu.
„Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu,“ mele se mi pořád
dokola v hlavě a vzápětí se vynořuje vzpomínka na polovinu
osmdesátých let a rockový klub Opatov na Jižním Městě. Na
pódiu za mihotání podivných světýlek a stroboskopů stojí
vysokánský mladíček do půl těla nahý, pomalovaný a naštvaný.
Jeho doprovodnou kapelu tvoří tři asi tak patnáctiletí
muzikanti, hošíci navlečení do obleků a bílých košil;
připadají mi jako jeho spolužáci, kterým by jejich rodiče to,
co dělá ten polonahý kluk, nikdy nedovolili. A zpěvák řve:
„Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se na mě
sběhli, koledu mi snědli!!!“ Hodní chlapci předvádějí několik
divokých punkových kytarových riffů, že by to člověku urvalo
uši i s hlavou, a přichází druhá sloka:
„Nesu nesu fermetrák, mám ho něco přes metrák, upad jsem s ním
na ledu, psi se na mě sběhli, fermetrák mi snědli!“
Byla to jízda. O přestávce přišel Vojtěch Lindaur, který to
celé pořádal, smál se a povídal: „Jestlipak víš, co ti
nezbedové dělají teď? Sedí vzadu v šatně se sluchátky na uších
a rozebírají, co zahráli dobře a kde udělali chyby. Malí
punkoví perfekcionisti!“
Nemohli jsme tušit, že ten vytáhlý, polonahý, zmalovaný a
naštvaný zuřivec je budoucí slavný filmový režisér Petr
Zelenka.
Konec vzpomínky – zvoní telefon. Milena hlásí, že se právě
znovu narodila. Když se zeptám, co se stalo, líčí mi svůj
návrat odkudsi domů po zledovatělé dlažbě. Na chvilku se prý
zastavila a pozorovala nepojízdná a podivně rozházená auta na
křižovatce. Najednou se přihnal drahý teréňák, jehož majitel
nad ním na ledu ztratil vládu a narval ho přímo do zábradlí,
ke kterému by bývala právě došla, kdyby se bývala na ten
moment nezastavila...
Snažím se ji uklidnit, blekotám něco o tom, že to má brát z té
pozitivní stránky, že je prostě dobré narodit se podruhé, ale
ona nemá smysl pro tento pokleslý druh humoru a s oznámením,
že si jde dát panáka, aby se vzpamatovala, přerušuje hovor.
Vařím si čaj a dívám se z okna. Tam zatím nic podezřelého
nespatřuji, až na to, že přestala přistávat letadla. Bydlíme
kousek od letiště a součástí každého našeho dne, hodiny a
někdy snad i minuty je přistávání ocelových ptáků. Možná už
letištní plochu pokryla ledovatina. Vlastně ledovka. Mrtví
ptáci u nás z nebe zatím nepadají, ale stejně... Asi bude
opravdu konec světa.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
