|
|
 Tomáš Halík,
duchovní
Před dvěma lety jste oslavil kulatiny. Byla to pro vás
příležitost k ohlédnutí?
Jistě. Šestá dekáda byla pracovně a duchovně nejplodnější
etapa mého dosavadního života, a proto byla také
nejšťastnější. Až po padesátce jsem začal psát pořádné knihy.
Osobně považuji za trochu opovážlivé, když se o to člověk
pokouší dříve; mezi padesátkou a šedesátkou jsem toho také
nejvíc přečetl a navštívil všech šest kontinentů naší planety,
nejvíc jsem se naučil a mohl jsem pomoci nejvíce lidem. Díval
jsem se ovšem také do budoucnosti: Stále se ode mne coby
šedesátníka očekává výkon za dva třicátníky, tak jsem udělal
dohodu s čtyřicátníkem a dvacetiletým v sobě, že sečtou své
síly a posunou hranici stáří až za sedmdesátku. Ale samozřejmě
je v ruce Boží, nakolik mi dopřeje zdraví, humor, duševní
svěžest. Lidský život je křehký a jedna prasklá cévka v mozku
může v minutě změnit všechny naše plány.
Čekáte ve svém životě ještě na něco s netrpělivostí?
Čím jsem starší, tím víc oceňuji trpělivost jako jednu
z nejdůležitějších ctností; napsal jsem o tom i knihu. Ale
zdaleka se mi nepodařilo tu ctnost si plně osvojit. Každoročně
například čekám velmi netrpělivě na okamžik, kdy si
v Nakladatelství Lidové noviny vyzvednu tiskařskou černí ještě
vonící první výtisk své knihy; podobně se asi cítí otcové,
když se běží do porodnice podívat na své novorozené dítě.
Jako jeden z mála katolických kněží jste znám široké
veřejnosti. Jak vnímáte tuto určitou výjimečnost?
Zvykl jsem si vybočovat z řady. Přináší to jistě různé projevy
závisti, někdy si zas lidé na mne přenášejí dost absurdně
leccos, co se o církvi naučili v dějepisu – marně bych
vysvětloval, že jsem Jana Husa neupálil a že za inkvizici můžu
asi tolik, kolik dnešní Pražané za vyvraždění Slavníkovců. Je
příznačné, že mnozí z těch, kteří musí věcně uznat, že já
nejsem bigotní fanatik prahnoucí po majetku a zneužívající
děti, nedojdou k názoru, že asi všichni kněží nejsou bigotní
fanatici a pederasti prahnoucí po majetku, nýbrž zachovají si
tenhle stereotyp a mne vnímají nanejvýš jako výjimku. Na druhé
straně si mne řada lidí zbytečně idealizuje nebo se na mne
obrací s požadavky, které opravdu nejsem schopen splnit. Být
průměrným je jistě pohodlnější, ale člověk by alespoň sám sebe
měl umět přijímat takového, jaký je, znát své plusy i minusy.
Advent je čas očekávání. Očekává podle vás česká společnost
něco od církve?
Většina ne. Naprostá většina našich lidí se s církví, která
byla komunisty dokonale vytěsněna ze společnosti a dodnes sedí
bojácně v koutě, nikdy bezprostředně nesetkala. Místo osobních
zkušeností nabíhají jak stereotypy, přežívající z dob
komunistického vymývání mozků, tak bulvární zprávy o
církevních skandálech, často příslušně nafouknuté. Kdyby
církev byla skutečně taková, jak si ji lidé u nás v důsledku
toho představují, zřejmě bych sám řekl: Děkuji, nechci! Ti
lidé, s nimiž já přicházím běžně do styku, zejména na
univerzitě a v univerzitní farnosti, patří k té vzdělanější a
informovanější části společnosti a tam cítím jak rostoucí
zájem o víru a spiritualitu, tak velké očekávání, že církev
může významně obohatit život jedince i společnosti, pokud bude
schopna srozumitelně a věrohodně předávat své poselství a
svěřenou tradici. Bohužel mám dojem, že v naší církvi stále
není dostatek lidí, schopných kompetentně naplnit toto
očekávání. Obecně je poptávka mnohem větší než nabídka, církev
se někdy chová jako líná firma nabízející určitý sortiment a
nestarající se o to, že lidé kolem nejsou ani „ovečky“ jako
před sto lety, ale ani žádní „bezbožní materialisté“, že mají
své duchovní potřeby, ale ty jsou poněkud jiné než ty, na něž
si církev zvykla odpovídat. Že mají jiné otázky než ty, na
které je církev z minulosti připravena, a že potřebují jiný
styl a jiný přístup, než který církev zpravidla nabízí.
A prozradíte, co od katolické církve očekává Tomáš Halík?
Já nemám aspirace reformovat církev podle svého vkusu. Církev
je tu pro všechny, nejen pro mne a mně blízké. Snažím se
v rámci církve vytvořit prostředí, kam mohou přemýšliví lidé
přijít se svými otázkami a pochybnostmi a nemusí se
stylizovat, jsou bráni vážně takoví, jací jsou. A od církve a
jejího vedení očekávám, že si budou vědomy toho, že tato
služba je důležitá, a nebudou-li ji podporovat, tak jí alespoň
nebudou házet klacky pod nohy. Jsem rád, že už si na mne
většina mé církve prostě zvykla.
Mnoho lidí se na Vánoce a další svátky, včetně těch osobních,
netěší. O čem svědčí tento trend? Umíme vůbec slavit?
Mnoho lidí výraz „jdeme to oslavit“ chápe jako ekvivalent věty
„jdeme se opít“. Samozřejmě to souvisí se sekularizací
společnosti. Často říkám, že náboženství nezačíná tam, kde má
člověk nějaké představy o Bohu a andělích, nýbrž tam, kde je
schopen rozeznávat sváteční od každodenního, posvátné od
obyčejného. A svaté je základ svátku a svátek je zdrojem
slavení. Komu není nic svaté, ten neumí slavit, svátek je pro
něj prázdno a prázdno spíš děsí nebo se zakrývá náhražkami.
Komu není nic svaté, před tím je lépe se mít na pozoru.
Nejen Vánoce, ale i další slavnostní události se slaví
většinou v rodině. Kde a jak trávíte své svátky vy, který
rodinu nemáte?
V jistém smyslu je rodinou kněze jeho farnost a té si užije o
Vánocích vrchovatě. A já navíc mám mnoho let rodinu přátel,
která mne plně „adoptovala“ – s nimi také trávím část Štědrého
večera, než odejdu domů soustředit se před půlnoční mší.
Pavel Sršeň
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. 12. |
