|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Úvaha adventní
Když se v noci ze 14. na 15. listopad 1940, tedy před
sedmdesáti lety, stala staroslavná gotická katedrála
v anglickém Coventry obětí německých bomb, nechal její
tehdejší probošt Richard Howard na troskách zdiva chóru
vytesat nápis, Father forgive, Bože odpusť. Déle než rok po
začátku druhé světové války, v době rostoucího nepřátelství a
i strachu z německé vojenské moci to bylo neobvykle smírné
gesto. „Nechtěli jsme, aby nás opanovaly myšlenky na odplatu,“
komentoval tehdy svůj čin probošt Howard. A vskutku, brutální
nálet německého letectva se jemu i jeho následovníkům obrátil
ve výzvu ke smíru, vzájemnému porozumění a odpuštění. A šířit
činy a modlitbami tohoto „ducha Coventry“ si během dalších
desetiletí vzala za svůj program sdružení doslova na celém
světě. V Mostaru například podporují stavbu domu, v němž by
k sobě mohli nacházet cestu příslušníci znepřátelených národů
bývalé Jugoslávie, v Modré na Slovensku si tamní skupina vzala
za úkol rekonstrukci starého německého kostela. Viditelným
znamením „ducha Coventry“ se stal kříž sestavený z hřebů, dnes
už jen kopií těch, které kdysi spojovaly trámy krovu staré
katedrály. Kříž z nich vytvořený je dnes také součástí oltáře
katedrály nové, která vyrostla vedle trosek katedrály staré.
Odpuštění a vzájemné porozumění je ústředním poselstvím křížů
z hřebů. Jde tu o něco jiného než o nějaké laciné prominutí,
podle vzoru co jsme si, to jsme si, smažme to, tedy prominutí,
po němž následuje zapomenutí, ona příslovečná tlustá čára.
Odpuštění tu roste z vědomí, že právě tak, jak jsme si rovni
ve svých lidských právech, jsme si rovni i ve své lidské
nedostatečnosti, což ovšem není nějakou výzvou
k beztrestnosti. Neznamená to nic jiného, než že naše lidství
je křehké, že naše činy se často proti naší vůli a našim
dobrým úmyslům obracejí ve svůj opak, mají důsledky, které
jsme si nepřáli a zavčas nedohlédli. Křesťanství to nazývá
hřích. A v tomto nejhlubším transcendentálním smyslu patří ke
stejnému rodu i oběti a pachatelé. Ale na druhé straně jsou
kříže z Coventry i poselstvím o tom, že existuje něco jako
spravedlnost nad světem, která toto usmíření a odpuštění
umožňuje. Velký německý osvícenský filozof Emanuel Kant to
nazýval mravní zákon ve mně.
Jeden kříž z hřebů stojí od roku 1991 také v chóru lipské
Nikolaikirche, v místě, kde se v posledním měsících existence
NDR každé pondělí shromažďovali lidé, aby tu nenásilným
prostředkem modlitby (Friedensgebet) protestovali proti režimu
a jeho mocenskému aparátu. Vedle lidí, kteří chtěli z NDR
vycestovat, aktivistů protestu i docela obyčejných občanů tu
ovšem měli pohotovost i příslušníci státní bezpečnosti, aby
sbírali informace a – zabrali místa v kostele jiným.
Rozhodujícího 9. října bylo mezi dvěma tisíci návštěvníky víc
než šest set těchto „kádrů“. Ovšem i oni, lidé, pro něž kostel
a bohoslužba nic neznamenaly, se teď museli podílet na
modlitbách a vyslechnout poselství Ježíšova Kázání na hoře,
které se tak příčilo jejich praxi třeba jen svým prohlášením
za blahoslavené těch, kdo lační a žízní po spravedlnosti a
jsou pro to pronásledováni. A co si asi dokázali počít
s výzvou evangelia milujte nepřátele své a s prohlášením
dirigenta Masura proti použití násilí? Dovedeme si představit
větší ironii, než že i tito lidé tehdy vycházeli z kostela se
svíčkami v ruce, vstříc k zásahu připraveným policejním
sborům, kdy ještě nikdo nevěděl, jestli nedojde ke
krveprolití? „Byli jsme připraveni na všechno, jen ne na
modlitby a svíčky,“ řekl krátce před svou smrtí tehdejší člen
ÚV SED Sindermann. Duch Coventry byl už tehdy zřejmě v Lipsku
přítomen. A tento duch Coventry je i součástí poselství Vánoc. |
