Číslo 45 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovou režisérkou.
Hanou Kofránkovou.


 

 

 

 

 

 

 


 


František Koukolík, neuropatolog

Takový krásný kandidát

Volební kampaně nás daňové poplatníky stojí neuvěřitelné peníze. Strany se s útratou za kampaně nerady svěřují, ač by tak činit měly. Volební kampaň v letech 2009–2010 stála v České republice stovky milionů korun. Kolik investovali sponzoři a „sponzoři“ se s jistotou určit nedá. Můj pocit je, že by strany měly být financovány svými straníky stejně jako církve svými věřícími. Výrok, že korupce bude ještě větší, pravděpodobně platí, obhajobou současného stavu ale není. Kampaně vycházejí z předpokladu, že se voliči budou informovat o stranických programech, způsobech rozhodování, profilech jednotlivých kandidátů, jinak řečeno: voliči by ve vlastním zájmu měli užít svou racionalitu v širokém slova smyslu. To znamená opatřit si dostupné informace, ověřit jejich platnost, porovnat je a zvážit, odhadnout důsledky svého rozhodnutí předem a pak se rozhodnout.
V praxi však převládá propagandistická debilizace. Na základě čeho debilizace funguje, dokazují dva experimenty.
Prvního se účastnilo čtyřiadvacet mladých zdravých Američanů, mužů i žen. Vědci jim ukázali dvě stě fotografií reálných kandidátů, kteří se v roce 2006 ucházeli o místo v Senátu, Kongresu a o místo guvernéra. Pokusné osoby se dívaly na dvojice fotografií soutěžících kandidátů. Na jedné byl republikán, na druhé demokrat.
Experiment byl proveden měsíc před volbami, takže výsledky voleb lidé neznali.
Mezi fotografiemi nebyly všeobecně známé tváře. Pokusné osoby byly instruovány, že jde o simulované volby, v nichž mají mezi kandidáty rozhodnout jen na základě toho, jak vypadají jejich tváře. Činnost mozku pokusných osob sledovala funkční magnetická rezonance. Jestliže pozorující osoby hodnotily kandidáta kladně, nic nečekaného se v jejich mozcích nedělo. Jestliže však hodnotily kandidáta záporně, vysoce se kromě jiného aktivovala kůra ostrova neboli insuly, která je skryta v hluboké rýze mezi čelním a spánkovým závitem. Zpracovává podněty z vnitřního prostředí organismu, například bolest nebo pocit hnusu a ošklivosti („je mi špatně“). Morální hnus a ošklivost ji však aktivují stejně jako hnus fyzický.
Jiná skupina pokusných osob, zdravých bílých žen ve věku dvacet až pětatřicet let, se účastnila dalšího experimentu. Dívaly se na šedesát fotografií reálných usmívajících se kandidátů, demokratů a republikánů, kteří soutěžili o místo v Kongresu nebo Senátu USA v letech 2000, 2002 a 2004. Přitom vyslechly, že budou hodnotit reálné volební kandidáty, dvojice demokrat – republikán, které soupeřily ve skutečných volbách, a to jen na základě toho, jak vypadají jejich tváře. Poté ženy hodnotily dva kladné a dva záporné znaky, jak na ně tváře kandidátů působí. Kladné znaky: Jaká je jejich přitažlivost, do jaké míry jim kandidáti připadají kompetentní, což znamená, že by jim svěřily mocensky vysoké postavení. Záporné znaky: Máte pocit, že by kandidáti mohli být podvodníci a lháři? Máte, podíváte-li se na kandidátovu tvář, pocit osobního ohrožení?
Výsledky hodnocení bylo možné srovnat s výsledky skutečných voleb. Nejpřesnější byl odhad, kteří kandidáti prohrají: jsou to ti, o nichž pokusné osoby pravily, že z jejich tváře mají pocit osobního ohrožení. Byl významnější než pocit nízké kompetence i než pocit, že se dívaly na tvář podvodníka. Pocit přitažlivosti nerozhoduje. Chcete-li tedy protivníka ničit, vyrobte mu co nejvíc tváří budících pocit osobního ohrožení a rozvěste je kamkoli oko pohlédne. Lid bude zírat a ovlivní ho to. Nebojte se ničeho. Racionalitu neboli rozum užije opravdu malý počet lidí.



  Takový krásný kandidát   
  Jak to vidí František Koukolík  
 
  Španělsky po česku v Malajsii  

  Pořiďte si        
 
  To je pan Mácha, ... 
  Téma