|
 |
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Spejbl v botanické zahradě
Jejda, jejda, to si žiju! Je půl jedenácté o dopolednách a já
už se, milí čtenáři, procházím po cestičkách pražské botanické
zahrady, okukuji a zapisuji si do paměti stromy, keře a
rostliny, ač to ke své obživné práci nijak nepotřebuji,
bloumám, zevluji a okouním a pozoruji cvrkot, tedy doslova,
protože ptactvo nebeské sice neseje a nežne, zato se kolem mne
shání po něčem do zobáku, zatímco já nedělám ani to... Cháchá,
zasmál by se Hurvínek, a dodal by, že kdo nic nedělá, aspoň
nic nezkazí, a podivil by se, proč tady nás, tedy taťuldů
v mém věku, není víc. Cháchá, milý Hurvínku, mohl bych říci
zase já, to je tím, že ti ostatní taťuldové musí makat a
hákovat, aby se jim či zase jiným taťuldům zelenilo, zatímco
já... aha! Co já? Měl bych jaksi pomyslně přidat do kroku,
samozřejmě. Zvláště poté, co jsem se dozvěděl, že v tabulce
obecně malých platů vysokoškolských pedagogů jsou ti na
humanitních a uměleckých oborech až úplně na chvostu, po nás
už – a přeberte si to, jak chcete – jsou prý jenom učitelé
teologických fakult. To je holt společensko-ekonomický odraz
veřejně dosud nepřiznané zbytečnosti duševních a duchovních
vertikál… Jenže, věřte mi nebo ne, já tím, jak sleduji a
snažím se porozumět smyslu oněch v podstatě rovněž zbytečných
rostlinných vertikál kolem sebe, vlastně pracuji… Prostě se tu
takhle zamýšlím a přemítám nad tím, co příhodného bych
odpoledne řekl svým studentům, co zase jindy napíšu o tom či
onom, potažmo co napíšu právě vám, milí čtenáři, aby to bylo
aspoň trochu ke čtení, abych vás nenudil a sebe neopakoval.
Jenže – a teď jsme u toho – já se navíc troufale domnívám, že
nejen člověk jako já, který se živí čímsi venkoncem těžko
definovatelným, ale vlastně každý člověk by měl mít pro sebe
čas, jejž by mohl vyplnit – co já vím – procházením se po
břehu řeky a přitom dumáním, přemýšlením… Nad čím? Inu nad
světem, milý Hurvínku, a nad jeho současným stavem. Třeba že
se poradcem premiéra se stal taťulda, který by neváhal střílet
do nespokojených s většinovým názorem (odevždy prachšpatným
právě pro samotnou příchylnost většiny k většinovosti), a
v přináležitosti do jakéhosi „Pinochet fan klubu“ by umožnil
mučit bližního, prý v zájmu dobré věci. Že se ředitelem
jednoho totalitologického ústavu stal kněz, tedy z podstaty ne
taťulda, veřejně obhajující vraždu spoutaného bližního. A
odjinud: že se jakási bréca, obšťastňující nás po léta tou
nejpopinovatější popinou, hodlá finančně hojit na jiné své
bližní, nadto bývalé kamarádce a kolegyni, která jako jedna
z mála v tomto národě, a v této branži zvláště, dala ve své
době vlastním příkladem najevo, že nelze-li zabránit zlu,
nesmíme dovolit, aby se šířilo skrze nás, jak to pěkně napsal
nějaký Solženicyn… Jednomu se z toho všeho takříkajíc dělá
šoufl a protáčejí panenky… Co ty víš, Hurvínku, o válce, která
neutichá ani v míru a dává promlouvat všelijakým monstrům?
Jako správný taťulda bych ti měl říci, že to na druhou stranu
není tak hrozné, poněvadž na té druhé straně světového jeviště
hrají proti nim svou roli lidé cenící si pravdy? Cháchá! „Za
pravdu bojují slabí a nijací lidé, amatéři a diletanti. Na
straně lži jsou nejvitálnější a nejagresivnější, dobře
vycvičení a výtečně placení profesionálové.“ Na tuhle myšlenku
jsem se pohříchu také nezmohl já, alebrž můj oblíbený srbský
satirik Dušan Radovič.
Pročež se, milý Hurvínku, raději nezamýšlejme, netravme svůj
čas okouněním v botanických zahradách, ale výhradně v práci, v
mystickém sebeobětování v duchu hesla Arbeit macht frei.
Pracujme, abychom se unavili natolik, že ve volném čase
nebudeme mít už ani pomyšlení na přemýšlení, ale už jen na
zábavu, a to ještě výhradně na takovou, za kterou si navíc
ještě budeme musit zaplatit. Hledejme vinu za to, jak žijeme,
raději jinde, daleko, brusme si vtip a ironii v představách
leností prolezlého Balkánce, zaměstnaného leda polykáním oliv,
padajících mu do úst rovnou z olivovníku, a přitom plytce a
marnotratně zírajícího na moře. Divím se ostatně, že dosud
nedošlo na petice pracovních kolektivů a brigád, vyžadujících
kolektivní odsouzení flákajících se Řeků... Safraporte, tak
nějak najust se mi teď právě nechce ničehož dělat, jakkoli se
bez práce neobejdu jak ve smyslu existenčním, tak
existenciálním. A to navzdory tomu, že každá ta rostlinka
kolem mne vyzývavě maká jak vzteklá, aby si vytvořila dostatek
chlorofylu, celá se potí s výměnou látkovou. Já ale krom té
látkové výměny neskromně chci navíc ještě po svém žít, dívat
se, abych viděl, a číst třeba i to, co nijak nesouvisí s mou
prací. Nic proti oné pracovité vegetaci a nic proti vědě,
která mne může za nějaký čas usvědčit z omylu, leč domnívám
se, že dokonce ani mezi věkovitými stromy nenajdeme snílky,
svérázné mudrlanty, ba ani soukromé badatele. Nevězí, říkám
si, za tou naší zbytnělou pracovitostí a despektem vůči
takzvaně líným národům vlastní neschopnost smysluplně žít a
s nadhledem se dívat na to, co nám sám život svou podstatou
sděluje?
Jak jsem tak v té v botanické zahradě popocházel a dumal po
způsobu starých peripatetiků (vida: znovu se mi vtírají na
mysl ti prapodivní Řekové, kteří onen způsob přemýšlení za
chůze vynalezli; zřejmě to s prací doopravdy nikdy
nepřeháněli), zplodil jsem jakýsi zárodek toho, co vám nyní
napsané předkládám. Není-li to ke čtení, není to moje vina;
holt i to, aby se jeden náležitě vyslovil, chce svůj čas.
Cháchá, zasmál se mi naposled Hurvínek a milý taťulda musel do
práce. Sice do té duševní, ale přece jen ne volné, alebrž –
řekněme – užité práce.
Třeba to ještě domyslím. Ale třeba je to tak zařízeno: když
bychom všechno náležitě domysleli, nežili bychom tak pitomě,
jak žijeme, a to oni nechtějí. Kdože to? Inu přece ti naši
zahradníci, ti, kteří nás v té botanické zahradě světa
pěstují. Anebo snad ti naši loutkovodiči, tahající za nitky,
vedoucí k našim pracovitým, nemyslivým tělům. Cháchá! |
