|
|
Jiří Tichota,
kapelník Spirituál kvintetu
 Hrozilo
někdy v průběhu těch pěti desítek let rozpuštění kapely?
My jsme byli dlouho amatéři, skupinu jsme měli jako hobby,
každý z nás měl své zaměstnání. S touhle otázkou jsme si tedy
hlavu moc nelámali – dokud hrajeme, tak hrajeme, a až
přestaneme, budeme se živit tím, co stejně děláme. Situace se
změnila v roce 1986. Mívali jsme různé trable, tak jsme se
domluvili, že už to takhle dál dělat nebudeme. Nechci tvrdit,
že jsme byli hrdinové, ale problémy jsme měli – třeba i
nechtěně, každý mohl spadnout do nějaké té pastičky. Hrávali
jsme tenkrát i třiadvacet koncertů měsíčně, jak říkám, při
zaměstnání! Řekli jsme si tedy, že své profese opustíme, že
muzika je od teď naše povolání. Každého z nás za ta léta
samozřejmě mnohokrát napadlo, jestli už toho není moc, ale
vždycky jsme nakonec šli na další koncert a měli jsme pocit,
že lidi mají radost, když si s námi mohou zazpívat. Nikdy jsme
neměli žádné obrovské mety – být velké hvězdy nebo změnit tvář
populární hudby. Šlo nám jen o to, čemu se říká folk, tedy
vlastně lidové zpívání. A tak tu jsme pořád.
Mluvíte o folku; ten pojem se u nás rodil postupně a jeho
význam se měnil…
To je pravda, když jsme začínali, byli jsme vlastně jazzová
kapela, pojem folk vůbec neexistoval. Nebyly žádné přehlídky,
žádné koncerty, kde bychom vystupovali jako folková kapela. A
my jsme vůbec netušili, že se téhle hudbě bude jednou takhle
říkat; prostě jsme hráli a zpívali to, co se nám líbilo.
Najednou jsme se ocitali na stejných pódiích jako třeba SHQ
Karla Velebného či Junior Trio mladého Jana Hammera. Folk u
nás začínal přes jazzovou muziku. Postupně se tu objevovaly
tendence amerického, zejména městského folkloru, takové ty
kovbojské písničky, které si rychle našly své interprety i
posluchače. To už tady byli Greenhorni a krátce nato i
Rangers, a každý jsme dělali trošku jiný styl a trošku jiný
repertoár. My jsme se mimo jiné dali na spirituály a gospely.
Postupně jsme začali chápat, že není možné žít jenom z toho,
co se zpívá v Americe, a každý z nás si našel svou cestu.
Třeba u Greenhornů to byly vynikající texty Jana Vyčítala,
které daleko předčily ty originální americké. Lidi si najednou
mohli zpívat krásné písničky s nádhernými českými texty, které
často ani nenapodobovaly své vzory.
Vaše první album však paradoxně žádné spirituály neobsahuje…
 Šanci natočit naši první dlouhohrající desku jsme dostali po
dvanácti letech, to bylo tenkrát normální. Je pravda, že tam
ze spirituálů tam není ani „ň“. Byly to písničky z rudolfínské
Prahy, album se jmenuje Písničky z roku raz dva. Souviselo to
i s tím, že folk začal objevovat také skvosty v domácí
produkci, domácí historii. My jsme v té době hráli známé a
oblíbené písničky jako třeba Zelené pláně, což byl náš první
rozhlasový hit, nebo Ghetto, které krásně zpíval Karel Zich.
Jsou to hezké věci s vynikajícími českými texty, ale když jsme
dostali nabídku natočit elpíčko, navrhl jsem, abychom
neprezentovali převzaté (byť kvalitní) věci, ale abychom
nabídli něco neznámého, něco, co je jenom naše. A přinesl jsem
loutnové záznamy písní nějakého studenta z doby Rudolfa II.,
které nebyly známé ani mezi odborníky. Musím říct, že jsem
tenkrát neměl jednotnou podporu kapely. Někteří hlasovali pro
písničky, které jsme tenkrát zpívali, ale dnes jsme, myslím,
všichni rádi, že jsme nahráli a vydali Písničky z roku raz
dva. I Jiří Černý to tenkrát velmi rychle ocenil.
Tady se krásně projevila vaše původní profese a láska:
muzikologie. Vy jste ji vystudoval i učil. Netáhlo vás to
k takzvané vážné hudbě?
Skutečně jsem vystudoval muzikologii a třiadvacet let jsem pak
s velkou chutí učil na katedře hudební vědy, zabýval jsem se
starými tabulaturami a podobnými záznamy. Je pravda, že jsem
dostával celou řadu nabídek z tohoto oboru. Jeden příklad –
spoustu let jsem jako mandolinista spolupracoval s Pražskými
madrigalisty. Když se profesor Miroslav Venhoda rozhodl
ukončit aktivní činnost, nabízel mi, abych po něm Madrigalisty
převzal. Moc by mě to těšilo, vždyť tohle byla to hudba, kvůli
které jsem na muzikologii vůbec šel! Jenže v té době už
Spirituál kvintet živil pět rodin, když počítám i techniky,
tak šest. Moje manželka, která vystudovala ekonomii a v té
době jí bylo ke čtyřiceti, už by těžko hledala zaměstnání.
Všechna tato hlediska nakonec vedla k tomu, že dodnes dělám
něco, co jsem původně zamýšlel jenom jako koníčka, jako
povyražení, jako vedlejší činnost. Ale jako externista učím na
muzikologii dodnes, takže si tak trochu užívám obého. A to je
radost.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Supraphon
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. srpna. |
