|
|
Otazník nad Muchou
Obecní dům v Praze slaví 150. výročí narození Alfonse Muchy
výstavou. Japonská kurátorka Tomoko Sato jí dala název
Apoteóza lásky. Propagační materiály uvádějí, že jde o výstavu
„unikátní“. Trvá do 30. září.
 Tolik
objektivně úvodem. A dále subjektivně: Mucha (1860–1939) je
fenomén, jehož význam a zásluhy na poli evropské secese
vytěžily stovky monografií a různě laděných expozic po celém
světě. Jeden by musel být kouzelníkem, aby dokázal z jeho díla
sestavit „unikátní“ výstavu. Dá se realizovat důstojná
retrospektiva, která projde krok za krokem zrod umělce, jeho
zralost i pozdní práce, jak předvedla Moravská galerie v Brně
na přelomu loňského a letošního roku přehlídkou s názvem
Alfons Mucha – Český mistr Belle Epoque. Tomoko Sato se o nic
takového nepokusila.
Dva sály Obecního domu jsou zklamáním. Výstava vyvolává dojem
nahodilosti, kurátorské nedbalosti a neznalosti. Je tu
dostatek skic, studií, návrhů a fotodokumentace – hotových
děl, zejména těch podstatných, tu ale najdeme poskrovnu. Chybí
třeba jedinečný Muchův cyklus Otčenáš z roku 1899, vyvedený
v duchu Blakeova mysticismu. K tomu je třeba připočíst špatné
osvětlení, které ztěžuje „četbu“ už tak vybledlých obrazů. A
Muchovy fotografie, které podle kurátorky „nebyly doposud
v České republice vystaveny“? V roce 2000 je předvedlo pražské
Muzeum Alfonse Muchy, ten samý rok vyšly knižně v edici
Fototorst.
Výsledný dojem z výstavy je mdlý. Nejistota kurátorky
podtrhuje, co je na Muchovi zajímavé nejméně: komický
vlastenecký patos v tématech plus naivní optimismus ve výrazu.
Na titulní „apoteóze lásky“ pak spíše odradí než zaujme rutina
póz malířových modelek a jejich dokonale strnulé, neživé
vyvedení. Ovšem chtěl-li Alfons Mucha po sobě, jako
„umělci-malíři“, aby „zůstal obrázkářem pro lid“, povedlo se
mu to bezvadně.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
