|
|
 Bílé
město, západní dům
Jak známo, čím víc člověk ví, tím víc neví. Neboli jinak
řečeno, každé poznání se nakonec podobá pověstné sestavě
ruských bábušek: cosi „rozšroubujete“ s přesvědčením, že jste
právě přišli věci na kloub – ale ve skutečnosti se uvnitř
skrývají další otazníky. Co s tím? Řešení bývá jediné.
Poznávat dál a ze střípků sestavovat mozaiku. Proto jsem
uvítal možnost navštívit letos na prahu jara znovu londýnská
sídla BBC a doplnit si informace nabyté koncem roku 2009, o
něž jsem se se čtenáři Týdeníku Rozhlas již podělil (TR
8/2010). Tento článek by proto mohl směle nést podtitul Matka
veřejnoprávnosti, díl druhý.
Z dějin Československého rozhlasu lze snadno vyčíst, že během
prvních let po svém vzniku se stěhoval z místa na místo a
později na mapě hlavního města Prahy „bobtnal“: až donedávna
sídlil nejen na Vinohradech či v Karlíně, ale například také
na Žižkově. Bylo to správné, bylo to obvyklé?
Možná že odpovědí je vhled do adresáře celosvětově
respektované instituce jménem BBC, která je nesrovnatelně
větší než nynější Český rozhlas. A není tomu tak jen proto, že
pod jednou střechou u Britů sídlí – v tomto nejstarším médiu
veřejné služby na světě – rozhlas i televize. Také tam se
jedná o příběh příznačný pro všechny velké instituce, které z
povahy věci mají v sobě zakódován princip sněhové koule.
Průběžně na sebe nabalují nové a nové vrstvy, rostou, zvětšují
se... až jednoho dne roztají? O tom teď nedumejme. To je, jak
by pravý Londýňan utrousil, jiný šálek čaje.
S itinerářem v ruce
 Každopádně
se trochu zhrozíte, když vám z BBC přijde do puntíku přesný
itinerář vašich pracovních jednání. Budete totiž putovat
z místa na místo. Zajímá vás třeba to, jak u nich funguje síť
regionálních stanic, čím se liší od vysílání těch
celoplošných, zda je úspěšná, jak je drahá? Pak je třeba, aby
se člověk vypravil do okrajové části Londýna, kde se rozkládá
rozměrný areál o několika částech. Jedné ze dvou největších se
říká Media Centre, v přízemí zaměstnancům slouží několik
obchodů s potravinami i zbožím denní potřeby a také hospůdka s
pravým budvarem, kde mě očekává „velký šéf regionů“ David
Holdsworth. Přestože – či právě proto, že – má pod sebou tři
tisíce zaměstnanců, bezmála dvacet regionálních televizí a
skoro čtyřicet rádií, se chová skromně, jako člověk, který zná
svou cenu a nepotřebuje se kasat.
Hlavně bez hudby
„Ptáš se mě, co a jak naše regiony vysílají? Základní je, aby
byly úplně jiné než celoplošné stanice, abychom se vzájemně
nekanibalizovali, ale naopak se doplňovali. Proto jsme zvolili
osobitý přístup k obsahu i formě. Velice důsledně se ve
vysílání zabýváme tím, čím žije komunita, v níž to či ono z
našich rádií působí. Příznačný je třeba cyklus Ulice. Naši
moderátoři navštěvují domácnosti, snaží se z obyvatel dostat
jejich příběhy, které pak odvysílají, a na konci se setkají
všichni zpovídaní na náměstí. Místní lidi se tak dají víc
dohromady, a zároveň jim připomeneme, že jsme tu pro ně. Naše
regionální vysílání je zaměřeno především na mluvené slovo.
Zatímco podíl hudby na takzvaných celoploškách je veliký, my
jsme ji zásadně omezili. Ráno u nás dokonce nezazní ani
kvarta, zato se povídá. Má to logiku. Naši posluchači jsou
starší, spjatí s rodnou hroudou, ochotní soustředěně
poslouchat, co se děje za jejich prahem.“
To ale musí stát spoustu peněz, napadá mě. Vždyť čím víc
slova, tím víc autorů a moderátorů... „To je pravda, ale my na
to jdeme takříkajíc od lesa. Jsme líhní mladých místních
novinářů, kteří se u nás hodně naučí – a nevyžadují vysoké
platy. A starším posluchačům jejich projev nevadí, pokud je
uměřený. Vždyť ani sami sebe za staré nepovažují."
 Tam,
kde byla olympiáda
I v BBC se skloňuje slovo úspory. A ty mohou dolehnout i na
regionální síť. Zmenšíte ji, snížíte počet rádií? ptám se. „To
je až to nejkrajnější řešení. Spíš půjdeme cestou, kterou jsme
kvůli nepoměrně vyšším nákladům na vysílání už museli zvolit v
případě regionálních televizí. Zásadně snížíme objem původní
regionální tvorby, která se omezí třeba jen na ráno a pak na
podvečerní ,driving time', kdy se lidé vracejí auty z práce
domů.“ I to je asi řešení...
David se loučí, odjíždí na „přepadovku“ do terénu, a já se
vracím na pěší zónu mezi budovy BBC. Naproti je
kancelářsko-manažerská budova nazvaná z piety White City, Bílé
město. Proč? Údajně tak zněla přezdívka sportovního areálu, ve
kterém se roku 1908 konala v Londýně letní olympiáda. Dodnes
ji připomíná výčet medailistů na stěně, v němž se jako
sedmnáctá z devatenácti ověnčených zemí vyjímá se dvěma bronzy
Bohemia. Vzpomínka nabývá znovu na barvitosti právě teď, dva
roky předtím, než se sportovci z celého světa opět sjedou do
města nad Temží na další olympijské hry.
Tenkrát na Západě
Ostatně olympiádou se BBC zabývá už dnes. Vzniká série
dokumentů o měnícím se East Endu, kde se bude především
odehrávat. Už Dickens jej právem považoval za výspu londýnské
chudiny, zatímco dnes tam žijí převážně přistěhovalci. Až
neuvěřitelně zní informace, že se tam mluví stovkou různých
jazyků! Co tito lidé očekávají? „Těší se na lepší prostředí,
ale zároveň se bojí, že v něm už nebudou mít na nájmy,“ říká
Nina Richardsonová, která s místními natáčí. Především pro ně
vysílá digitální stanice BBC Asian Network, oblíbená
v rodinách pákistánských, bangladéšských či indických Britů,
kterým se líbí třeba písně slavného A. R. Rahmana, autora
hudby k filmu Milionář z chatrče.
Chatrč rozhodně nepřipomínají tři vznosné domy v samém srdci
Londýna, kam mířím za zkušenostmi tří výrazně odlišných
rozhlasových stanic. V Yalding House naproti místní synagoze
sídlí BBC 1. „Vysíláme pro mladé – převážně hudbu a k ní
zprávy a trochu publicistiky,“ vykládá editorka Anna
Bowmanová. „Moderátoři ale nejsou vesměs žádní puberťáci. Musí
mít zkušenosti, úroveň. Pak mohou před mikrofonem vše – kromě
návratů do minulosti. Naší posluchači chtějí žít tím, co je
teď a tady!“
Naopak nostalgií voní vysílání stanice BBC 2, jakési
„veřejnoprávní lidovky“ pro starší a pokročilé, které vykazuje
největší poslechovost a zní pro změnu z Western House,
Západního domu: „I my nabízíme hodně hudby, od Toma Jonese po
Beyoncé, ale k tomu mix zpravodajství, zábavy, dokumentů
všedního dne,“ přibližuje profil BBC 2 její nestor Phil
Hughues a dodává: „Naprostá většina našeho vysílání je naživo,
má formu oduševnělého proudu, který oslovuje posluchače svou
autenticitou.“ I zde, jako všude v BBC, vše stojí na úrovni
svaté čtveřice, jak souhrnně nazývají hlavní profese:
controller neboli šéfredaktor, editor, dále producer neboli
redaktor s odpovědností za obsah pořadů i jejich financování,
a konečně presenter neboli moderátor. Ti poslední jsou zásadně
na volné noze, výtečně placení a tvrdě obměňovaní. Hudbu řadí
do vysílání selektor, skladby však objektivně – v řeči
místních „demokraticky“ – vybírá ne jeden, ale celá řada
odborníků.
Konečně jsem v Broadcasting House, dalším veřejnoprávním
příbytku, kde vznikla v nadějných šedesátých letech minulého
století obsažná stanice mluveného slova BBC 4. „Přes den
nabízíme náročnou politickou publicistiku včetně hloubkových
interview nebo analýz,“ pyšní se šéfredaktor Mark Damazer,
„zatímco večer si klidně troufneme na současné britské hry
v rozhlasovém nastudování.“ Funguje to i díky tomu, že britská
Vltava neboli BBC 3 je převážně zaměřená na vážnou hudbu.
 Terorismus
a ekumenická kaple
Že je především televizní „větev“ BBC z výrazně jiného těsta
než naše ČT, jsem pochopil ze slov mluvčího její globální
zpravodajské stanice World Service. Reagoval jimi na kritiku
jejich afghánského spolupracovníka, že málo zajišťují jeho
bezpečnost před Tálibánem. Sice opatrně, ale přece jen popsal,
že jejich zahraniční zpravodajové z rizikových oblastí
prodělávají před odjezdem na svou misi antiteroristický
výcvik, a dokonce připustil existenci speciální jednotky v
rámci BBC, která tu a tam osvobozuje novináře z
bezprostředního ohrožení.
Skutečně je to zapotřebí? Kdo by zapochyboval, dostane ráznou
odpověď na letišti Heathrow. Byl jsem tentokrát vybrán k
osobní prohlídce a vím, o čem mluvím: nejen že jsem stál
půlhodiny bosý a v košili, protože vše od bot po sako
prosahávali, ale zcela také vyprázdnili mé příruční zavazadlo,
rozebrali i propisovačky, prosvítili mobil... Naštěstí jsem
byl na letišti včas, takže jsem pak mohl bezcelní zónou
zamířit za zklidněním duše do ekumenické kaple neboli
Multireligious Room. Ale ouha! Dovnitř jsem se nedostal. Ve
dveřích plno bot a nevábně vyhlížejících ponožek, uvnitř na
koberečcích skupina muslimů, tvářemi směrem k Mekce a pozadím
vystrčeným výsměšně na mě: „Vidíš Evropu dneška a zítřka?
Možná, že bude patřit nám, protože vy jste unavení a my
draví...“
Nám ovšem nepřísluší svět soudit, řekli mi správně v BBC,
nýbrž zprostředkovávat. A já si vzpomněl na nápis, který jsem
kdysi viděl v pařížském sídle stanice TV 5, pro kterou jsem na
čas pracoval: „Dámy a pánové, s deštníkem a kloboukem odložte
v šatně i své vlastní politické názory, svou ideologii.“
Jiří Vejvoda, publicista |
