|
|
 Velký
omyl kremelských hvězd
Překladatel je člověk mimořádné řehole: vlastní talent dává do
služeb spisovatelům cizojazyčných literatur. Patřila (minulý
čas je tu zvlášť bolestný) mezi ně Lída Dušková, jež obohatila
naši literaturu o ruské autory z největších – Babela,
Mandelštama, Bulgakova, Andrejeva, Solženicyna. Máločemu
označení služba přiléhá tak jako překladu knihy Leonida
Šinkarjova Všecko jsem skoro zapomněl, který Lída Dušková
nedávno pořídila s Václavem Daňkem. Autoři tentokrát nesáhli
po klasice, ale vědomě vnesli do dokumentární literatury o
sovětské invazi svědectví z druhé strany. Druhá strana?
Šinkarjov by se právem mohl cítit dotčen, patřil mezi tu část
ruské inteligence, jež ono ponížení cítila stejně jako my,
navíc ještě jako nezaslouženou vinu a bezmoc. Prožíval je i
jako blízký přítel Hanzelky a Zikmunda, jež seznamoval se svou
zemí na jejich sibiřské expedici a s nimiž udržoval
celoživotní přátelství.
Šinkarjov napsal mimořádnou knihu, jež se opírá o svědectví
účastníků druhé poloviny šedesátých let, ruských i
československých, mezi nimiž jsou jak odpůrci sovětské
totalitní politiky, tak její vykonavatelé. Vedle toho autor
vynesl z archivů na světlo množství pozoruhodných a neznámých
dokumentů. To vše dohromady přispívá nejen k vytvoření
pravdivého obrazu doby, ale dává této práci rysy tragického
dějinného dramatu i nesčetných osobních dramat lidských.
Šinkarjov líčí práci ruské tajné služby – v týdnech před
invazí vyhledala podplukovníka Kambulova, o němž věděla, že za
války zachránil plukovníku Svobodovi život, a v naprostém
utajení ho vyslala do Prahy. Brežněv mu řekl: „Podplukovníku,
osud Evropy je ve vašich rukou.“ Z archivních záznamů se
ozřejmí řada věcí: sovětské stařecké politbyro řadu dní, snad
týdnů zasedalo téměř nepřetržitě, a řešilo kardinální problém
– Československo. Brežněv byl nerozhodný a neúspěch grandiózní
akce vedl k jednomu z nejsilnějších otřesů sovětského impéria,
odkud vedla přímá cesta k jeho rozpadu.
Lída Dušková s Václavem Daňkem dobře věděli, jakému svědectví
dává jejich překladatelský talent přednost před velkými
uměleckými texty, jež na ně čekají. Jenomže Lídu Duškovou
velcí ruští autoři už ztratili.
Vladimír Karfík, literární kritik |
