|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Puzení neviditelné přírody
Tou neviditelnou přírodou z titulku věru nemíním všelijaké
mikroskopické organismy, bakterie, viry či kýho čerta. Myslím
tím přírodu, jak ji většina z nás vnímá, hory, lesy, nebe,
zvířectvo i rostlinstvo v pojetí jedinečném i obecném. A tím
puzením mám zase na mysli sílu, jíž nás k sobě jaksi mimo naši
vůli vábí a láká, nejspíše asi o letních vakacích a
dovolených. Usuzuji tak z toho, že všude, kde je to u nás
pěkné na pohled, člověk naráží na hordy bližních, kteří se
také cítí být puzeni k tomu, aby v té přírodě – řečeno
ekologicky – obsadili každou volnou niku. Já se právě vrátil
z takové dovolené, tentokrát na Šumavě – už jsem měl totiž
pocit, že se to mé milované České středohoří a Máchův kraj, o
kterých jsem vám toho již dříve dosti navrkal, beze mne na
chvíli obejdou – a uvědomil jsem si, že se má uspokojenost
snoubí s jistou rozpačitostí. Z tisíců rekreujících se
spoluobčanů mi totiž mnozí pili krev na způsob komárů, ovádů
či střečků, jen je jaksi nebylo možno ani zaplácnout ani
odradit použitím repelentu. Samozřejmě, může to být jednoduše
tím, že, sartrovsky řečeno, peklo jsou ti druzí. Tak hrozné to
ale nebylo, vlastně mi vadil zhruba tak každý čtvrtý. „Ale ať
je předem mezi námi jasno. Může být, že se různě díváme na
přírodu, na svět a na lidi,“ píše na slovo vzatý apologeta
Šumavy Karel Klostermann již někdy před rokem 1890 a
pokračuje: „Turisté už nemusí přinášet oběti. Ochotná mašinka
nás zbavuje nepohodlí a dopraví nás do samého středu útočiště
přírody. Útočiště? Ale kdež, od té doby, co je tak lehce
dostupné, už jím přestalo být. Dráha se na nic neptá,
dopravuje bez výběru nejroztodivnější poutníky, kteří nám
dokáží požitek z přírody zošklivit a stávají se podivnou
stafáží tohoto kraje.“
Inu, co dodat? Snad jen to, že nejsouce tak docela stafáží,
snaží se co nejrychleji uniknout z každého plenérového obrazu.
Když to nejde na kole s rychloměrem, na koloběžce či – na
asfaltovaných úsecích cest – dokonce na kolečkových bruslích,
snaží se urychlit své tempo, a otupit tak vlastní pozornost
k okolní přírodě třeba pomocí trekových holí módním stylem
nordic walking. Pelášit, hltat kilometry, neohlížet se napravo
nalevo, neprožívat, neprocítit ničehož… Jakpak by takhle mohli
uvidět šumavského skřítka Samuela, nevšimnou si ani kance,
pokud jim nevběhne přímo před kolo... Povídá mi nedávno
kamarád, takto reportér Českého rozhlasu a pověstný pěší
turista: „Všiml sis, jak málo lidí dneska v přírodě jen tak
chodí?“ Inu, všiml, jak by ne. A pak jsme si řekli, že vlastně
nechápeme, co ony lidské urychlovače tedy do té přírody
vlastně pudí. Krásy je v ní přece mnohem víc, než si mohou a
chtějí všimnout, a to navzdory tomu, že již klasické
trojhvězdí citlivců a opěvatelů Šumavy, vytýčené jmény Karla
Klostermanna, Josefa Váchala a Alfreda Kubina – každý ve své
době a nezávisle na ostatních – bylo stejného mínění: že
lidským přičiněním je už s jejím kouzlem amen.
Nechci nyní poznovu lamentovat na tím, jak se vůči přírodě
chováme, činil jsem tak snad ještě v předminulém fejetonu.
Spíše se pozastavuji nad tím, jak a proč nemůžeme či nechceme
najít k ní cestu či spíše partnerský vztah. A nemusíme přitom
ausgerechnet rozmlouvat s rostlinami jako se svými přáteli na
způsob takového Jakuba Demla. Zaráží mne spíše to, že zatímco
každá elektronická pitominka se po světě okamžitě rozšíří jako
španělská chřipka, ověřené teorie jinak světoznámých etologů
Konrada Lorenze a Niko Tinbergera zůstávají duševním majetkem
nemnohých, stejně jako mnohem sdělnější výsledky
popularizačního úsilí osobností typu Davida Attenborougha či
Geralda Durella. Oslyšena zůstává hypotéza Jamese Lavelocka o
Gaie, planetě Zemi, která reaguje na proměny své biosféry,
způsobené činností lidské civilizace. A také další a další
podnětné myšlenky, poukazující na naši spjatost se světem
zvířat a rostlin, na prostupnost světů, ve kterých žijeme...
Leč zdá se, že „ti druzí“ se jen tak nedají. Do Jeseníků
přestávají jezdit turisté, protože se jim prý nedostává
patřičného zázemí „zábavy a atrakcí“. To v Krkonoších mají
vystaráno, tamní ochranáři naopak brojí proti přemíře
ohňostrojů, jež si rekreanti dopřávají, snad proto, aby skrze
rachejtle nemohli být zasaženi tajemstvím hvězdné oblohy. A
půjdeme-li ještě výše, do velehor, dozvíme se, že ve všech
horolezeckých základních táborech musí být splněn požadavek
fungující televize…
Je to možná paradoxní, možná příznačné, že myšlenku, která se
mi vloudila na místo pointy tohoto textu, jsem kdysi objevil
v knize Ivana Jefremova, známého to autora science-fiction.
Zní takto: „Otupí-li se v člověku pozornost k přírodě, je to
vlastně zastávka ve vývoji, protože odvykne-li si člověk
pozorovat, ztrácí schopnost zobecňovat.“ |
