|
|
V říši mluveného slova
Přesně před pěti lety se na internetu zabydlel Panáček v říši
mluveného slova. Webové stránky (mluveny.panacek.com)
shromažďující informace o rozhlasových hrách, seriálech nebo
četbách na pokračování založila skupina fanoušků mluveného
slova v čele s absolventem brněnské divadelní vědy a
spolupracovníkem Týdeníku Rozhlas Přemyslem Hniličkou (1977).
Výročí si autoři projektu připomenou na setkání 14. srpna v
16.30 v restauraci Skanzeen v Brně, kam zvou také všechny
přátele mluveného slova.
Jak Panáček v říši mluveného slova funguje?
Na Panáčkovi shromažďujeme všechna data, která se nám o
mluveném slově podaří získat. Takže vypisujeme údaje z
čerstvých rozhlasových programů, ale také z novin a časopisů
starých čtyřicet nebo sedmdesát let, procházíme internet,
čerpáme z knih... Pokud na rozhlasovou hru, četbu či
audionosič vyjde recenze, připíšeme tento údaj k záznamu a
recenzi citujeme. Kromě jednotlivých katalogizačních záznamů
na Panáčka zavěšujeme i články, úvahy nebo recenze na
rozhlasové hry. Vedle toho je tu i oddíl Rozhlasová
literatura, v němž sepisujeme co možná nejkompletnější seznam
literatury o mluveném slově.
Kdo se na projektu podílí?
Kromě mne je to student pražské kulturologie Jakub Kamberský,
dále pak Richard Jelínek, který dodává především údaje o
cizojazyčných hrách – bůhví, kde dokáže zjistit informace o
holandském nastudování Samotky Karola Sidona pod názvem
Isoleerkamer. Ostatní spolupracovníci jsou nám známi už jen
pod přezdívkami, pod nimiž publikují na internetu – ixi, u.c.a
a dalšími. Radou či pomocí ale přispívají i samotní
rozhlasáci.
Kolik příspěvků se zatím podařilo shromáždit?
Na Panáčkovi momentálně visí více než devatenáct tisíc
příspěvků, což z něj dělá největší katalog mluveného slova u
nás. Případné zájemce o konkrétní nahrávky ale musím zklamat,
naše stránky jsou pouze katalogem informací o nich.
Máte přehled, kdo databázi využívá?
Uživatelé pocházejí z Česka, Slovenska, ale také třeba z USA,
Anglie, Rakouska či Německa. Pokud jde o zaměření uživatelů,
většinou jde o posluchače, kteří si chtějí ověřit, co že to
včera poslouchali, ale také o fajnšmekry, kteří si budují
vlastní seznamy. Hodně databázi používají ti posluchači
rozhlasu, kteří se nechtějí smířit s dosavadní nabídkou a
tlačí na dramaturgy, ať vysílají zapomenuté hry z archivu. Je
fakt, že v tomto směru si může Panáček připsat pár
„vítězství“: za dobu jeho existence výrazně stoupla frekvence
vysílání her z období pro rozhlasovou hru nejplodnějšího –
tedy z šedesátých let. Kupříkladu dramaturgyně stanice Praha
Václava Ledvinková potěšila pamětníky dobrodružných her z let
šedesátých a sedmdesátých letos o prázdninách. Snad bude tento
trend pokračovat, protože archiv Českého rozhlasu skrývá
nepřeberné množství úžasných pokladů a posluchačských
překvapení.
Před dvěma lety jste prostřednictvím Týdeníku Rozhlas
zveřejnili výzvu k pátrání po nahrávkách, které byly zničeny v
období normalizace. Podařilo se nějaký unikátní pásek najít?
Ano, skutečně se podařilo najít několik unikátů. Jeden z
uživatelů Panáčka jich poskytl plnou krabici. Zpočátku to
vypadalo, že v ní žádná rarita nebude – až se objevil pásek s
nápisem Srpen. Je na něm nahráno vysílání 21. a 22. srpna
1968, převážně vysílání „svobodného vysílače Městského
národního výboru v Praze“. Jde o materiál, který v Archivu
Českého rozhlasu, kam jsme jej předali, dosud nebyl.
Čím vás osobně mluvené slovo uchvátilo?
Obrovským prostorem, který poskytuje lidské fantazii. Tam, kde
filmař utratí miliony za to, aby vytvořil alespoň zdání
reality, tam rozhlasový zvukař pětkrát klikne – a slyšte,
kolem jede tisícihlavé vojsko. K rádiu mne přitáhl především
Jiří Horčička a jeho režie Války s Mloky a také hry z
šedesátých let. Rozhlasová „zlatá šedesátá“ jsou kvalitativně
na stejné úrovni jako divadlo a film téže doby, bohužel málo
se o nich mluví, málo se o nich ví. Rád bych někdy napsal
knihu o rozhlasových hrách tohoto období, protože to bylo
obrovské zjevení a od té doby se už na v éteru nic takového
neobjevilo.
René Kočík
|
