|
|
Červenkův
strhující Záznamník
 Některá překvapení jsou opravdu nečekaná. Tvůrčí dvoudomost
Miroslava Červenky byla vždy více než zřetelná: poeta doctus,
který nezapřel romantické založení, literární vědec svrchovaně
exaktní a k tomu ještě neskutečně pracovitý. Že dva týdny před
bolestnou smrtí odevzdá do nakladatelství Atlantis text
Záznamníku, který si vedl v druhé polovině osmdesátých let a o
němž jsme neměli tušení, je překvapení první. Tím druhým je
povaha, originalita deníku: svědectví o intelektuální vzpouře
vůči mrtvolné době, o šíři zájmů a přesné teoretické práci.
Nikdo z nás nepochyboval, že Červenka se nevzdává, že mu nic
nemůže zabránit v práci, i když se jí mohl věnovat až v čase,
který je jiným vyměřen k odpočinku. („Už je to opravdu těžko
snesitelné věnovat tolik času úřednictví pro obživu. Kdy se
dostanu k Reynkovi a Kolmanu Cassiovi, abych aspoň něčím
rozmnožil svou knížku?“)
Uvědomil si to sám koncem roku 1988: „Kdy jsem vlastně přišel
na to, že se jim nepodaří mě zlikvidovat? Dá se říci, že mě
nikdy nenapadlo, že by se jim to podařilo. Ale nedá se říci,
že jsem to tehdy na počátku věděl, protože presupozicí tohoto
tvrzení je, že už tehdy bylo jisté, že se mě nepodaří
zlikvidovat“. A že se normalizační přičinlivci snažili, jen
což! Pro oficiální vědu a kulturu Červenka neexistoval, o to
aktivněji se však účastnil vědeckého diskurzu mezinárodního,
ineditní práce (i překladatelské – Milosz, Gombrowicz) a
nakonec i ilegálního školení mladých adeptů literární teorie.
Pravda, Červenka musel zúžit rozsah své literárněvědné práce
od otázek obecných ke speciálním studiím versologickým. I tady
dokončoval své výzkumy básnické generace let devadesátých,
započaté více než před třiceti lety. Červenka byl však natolik
člověkem dneška, že mu nedala pokoje ani poezie
nejsoučasnější. V oněch letech napsal jednu z největších
básnických knih – Strojopisnou trilogii. Jednou v noci si
zapsal, že už musí přestat týrat Šiktancovu polymetrii.
Prokázal přitom, že „hlavní Šiktancův přínos je v totální
rozluce rytmického a grafického (řádky a odstavce) členění, a
to ještě nezávisle na členění syntaktickém“.
Nelze zastřít, že Záznamník je místy četba náročná – jenomže
on je tak strhující a poutavý v tom, jak dává ožít celistvé
osobnosti autora, básníka, teoretika, přítele, rybáře,
cestovatele. S podobným vzrušením jsem kdysi čítal Mannovu
knihu Jak jsem psal doktora Fausta.
Vladimír Karfík, literární kritik |
