Číslo 29 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Petrou Hůlovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petra Hůlová, spisovatelka

Vaše poslední kniha Strážci občanského dobra se u kritiky nesetkala s právě nejpříznivějším ohlasem. Chrání vás hormony těhotenského štěstí před zklamáním z kritiky?

No... myslím... že asi trochu chrání. Asi bych nemluvila o zklamání, protože mě překvapil ohlas, kterej ta knížka měla. Recenze vyšly ve všech velkejch denících, navíc v příloze Lidových novin Orientace stálo čtyřem kritikům za to se touhle knížkou zabývat. V recenzích kritici poukazujou na různý momenty – někomu se líbí první půlka, a druhá ne, někomu naopak. To mě utvrzuje v názoru, že každý to vidí trochu jinak a že se nejedná o nějaké pochybení, na kterém by se všichni shodli.

Je nějaký kritik, na jehož názor hodně dáte? Že si řeknete, když už ten něco takového napsal, tak se nad tím musím vážně zamyslet...

Vážím si určitě hlasu Jiřího Peňáse, který sice zrovna o téhle knížce nic nepsal, ale jeho názor mě vždycky zajímá. Musím jmenovat i Josefa Chuchmu a Petra Fischera a taky mě zajímá Jakub Horák. Jeho recenze jsou sice hodně ostrý, ale razantnost jeho hlasu mě baví. Ten moji poslední knížku úplně sjel – myslím, že neprávem.

Je pro vás důležitý i názor rodiny? Manžela, rodičů...?

Z prvních knížek jsem rodičům úryvky četla, protože mě ten ohlas zajímal. Většinou byl příznivej, až na reakce mojí mámy na Umělohmotnej třípokoj, což je knížka s eroticko-pornografickou tematikou. Máma nechtěla, aby to vyšlo, tehdy jsme se trošku kolem toho chytly. Manžel občas něco z mých rukopisů čte, ale nijak systematicky.

Jak prožíváte období, kdy knížka vyjde a vy nesete svou kůži na trh? Ať chcete, nebo ne, vyjevujete něco ze své intimity. Zajímá mě, jestli s vlastním odhalováním nemáte trochu problém. Dáváte si totiž velmi záležet, abyste řekla – toto jsou moje postavy, žijí si vlastním životem, s těmi já nemám nic společného...

Samozřejmě vycházím ze svých zážitků, z toho, co jsem prožila, ale také viděla, slyšela, četla... Nic víc k dispozici nemám. To, co píšu, vychází ze mě, a musí to samozřejmě nutně vypovídat i o mně, o tom, co si myslím. Ale je to pochopitelně transformovaný, a já neumím – a ani nechci – říct přesně jak. Autobiografickému psaní, které takzvaně vychází ze života, se vyhýbám, vždycky je to maska nebo převlek, kterej si oblíkám. Tam někde jsem taky, ale tyhle spekulace nikam nevedou. Jde o to, jestli je ten text nějakým způsobem zajímavej, a to, co já žiju nebo jaká jsem, je jedno.

Váš poslední text považuji za jeden z nejlepších, co jste napsala. Při líčení fiktivního města Krakova jsem měla občas pocit až orwellovského líčení světa, ovšem nahlížený jakoby z druhé strany: svět viděný dětskýma očima, nekritickým, už vymytým mozkem.

Přesně nevím, co tím orwellovským viděním světa rozumíte. Jestli tím myslíte reflexi života v nesvobodě...

...popis totality, organizovanosti, ale hlavně popis prostředí, které evokuje nejen Orwella nebo Sorokina, ale taky Strugacké...

Nebráním se tomu, co vám to připomíná. Co se týče popisu života v takovýmhle nesvobodným režimu, to je pravda, tím se zabejvám...

V téhle souvislosti se mi zdají i výtky kritiků o nezakotvenosti hlavní postavy nepřípadné. Proč byste měla postihovat motivaci, když hlavní postavě řekli – takový je svět a tohle si o něm budeš myslet...

Tu postavu nahlížím jak zevnitř, tak zvnějšku. I když to celé píšu v první osobě, je hlavní postava viděná i z odstupu. Myslím, že potřeba znát motivovanost postavy je takového ražení jako potřeba vždycky všemu v životě rozumět a mít to jasný a přehledný. Ale tak to nefunguje. Já sama tý postavě zčásti rozumím i s ní v jistých momentech souhlasím, zčásti je mi protivná a místy ji vůbec nechápu.

Spíš než stvořitelka jste pozorovatelka...

Někdy se mě lidi ptají, jestli při psaní vycházím z rozhovorů s lidmi, ale já nejsem žádnej extrovert a pozorování je to hlavní, co mám. Nikoho nezpovídám. Jen se koukám kolem sebe.

Jsou vůbec Strážci občanského dobra kniha o naší současnosti, lépe řečeno o nedávné minulosti – socialismu? Není to spíše brutální vize naší nejisté, možná apokalyptické budoucnosti?

Ta knížka se dá číst různě, byl to úmysl, a já bych k tomu nerada poskytovala klíč. Je to obojí – i pokus o postižení, alespoň fragmentární, časů socialismu a doby krátce potom, i motivy, který jsou vlastně fantastický, a díky tomu se to žánrově špatně vymezuje, protože tam píšu i o věcech, který se nikdy nestaly ani se v tý době stát nemohly. Já jsem se prostřednictvím těchhle momentů pokoušela o určitou metaforičnost, zobecnění... Nechtěla jsem jen publicisticky dokumentárně zreflektovat tu dobu, ale dát tomu nějaký širší rámec. Najít právě tuhle polohu, kdy jde jednak o jakýsi pseudodokument, a zároveň vizi čehosi, to bylo to nejtěžší, co psaní týhle knížky obnášelo.

Alena Sojková

Foto David Novotný

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 13. 7.



  Jak nám stárnou písničkáři        
  Pořiďte si
 
  Marco Polo a jeho Milion

  Nalaďte si        
 
  Spořit, nebo hospodařit...
  Jak to vidí Alena Wagnerová