|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Spořit, nebo hospodařit...
Evropou obchází strašidlo úsporných opatření. Nevyhne se jim
žádný evropský stát. Řekové demonstrují, Španělé jsou
nespokojeni, ostatní už pilně ostří tužky pro škrty
v rozpočtech. Jenomže jaké? To je otázka, o kterou tu běží.
Přispějí k vyrovnání rozpočtu a ke stabilitě země? Nebo
radikální škrty v sociální oblasti, protože to je největší
položka v rozpočtech všech zemí EU, ještě dál rozevřou nůžky
mezi chudými a bohatými a v dlouhodobější perspektivě ohrozí
sociální mír? Mluví se tu přitom hlavně o škrtech, jako kdyby
už ty znamenaly šetřit a ne jen třeba vyrazit klín klínem,
nebo o šetření, které je vlastně jen opakem slova rozhazovat.
Z našeho slovníku jako by se ztratilo slovo hospodařit. A
právě hospodařit je to, co dnes neumíme, a čeho by přitom bylo
třeba jako soli. Jenže hospodařit je na rozdíl od šetřit nebo
škrtat běh na dlouhou trať, v němž nejde jen o to zvítězit,
v jazyce ekonomie vydělat hodně peněz, ale vytvářet hodnoty
s ohledem na lidi, zvířata a přírodu jako ten nejvzácnější
zdroj, který máme, zkrátka a dobře zařadit se do řádu světa a
přispívat k jeho rozvoji. Tak to dělávaly staré obchodnické a
podnikatelské rodiny. Rychlé zisky jim byly podezřelé, protože
po nich stejně rychle následovaly ztráty. Tak to dělala i
šlechta. Vysadit alej, kterou v její plné kráse zažijí teprve
moji potomci, byla samozřejmost. Jen se podívejme na stará
evropská města a jejich památky. To, co dnes tolik obdivujeme,
vzniklo z takové pomalé práce. Každý kámen tu musel být otesán
lidskou rukou a pak teprve zasazen do zdi. Omezenost
prostředků, které tehdy měli lidé k dispozici, je učila myslet
v delších časových dimenzích, přestože jejich životy byly
kratší než naše.
Není to paradox?
Ale zpátky k úsporným opatřením. Zatímco naše teprve
vznikající vláda si nad nimi ještě láme hlavu, Němci už svůj
úsporný balíček dali dohromady. Z deseti miliard eur, které je
třeba v příštím roce ušetřit, mají být skoro čtyři miliardy
získány seškrtáním sociálních dávek určených pro nezaměstnané.
Nebudou už dostávat příspěvky na topení, stát nebude platit
jejich příspěvky do penzijního fondu, škrtá se také rodičovský
příspěvek ve výši tři sta eur, seškrtány byly i prostředky pro
kvalifikační kurzy. Snížily se sice subvence pro podniky
s vysokou spotřebou energie a také letecké společnosti budou
zatíženy dávkou za znečišťování ovzduší, ale špičková daň pro
ty, co nejvíc vydělávají, která je v Německu ze všech
evropských zemí nejnižší, nebyla zvýšena ani o půl procenta.
Že odbory a celá levice budou tato opatření kritizovat jako
sociálně nevyvážené, se dalo očekávat. Ale co se nestalo?
Bohatí si nezamnuli radostně ruce, že byli ušetřeni, ale
začali proti tomu, že jim nebyla zvýšena daň, protestovat. I
oni se přece chtějí jako občané podílet na snahách po
vyrovnaném rozpočtu, a když se bere těm dole, je potřeba
zvýšit daně těm nahoře. Tím jsou povinováni společnosti a
sociálnímu míru v zemi. Kolikpak takových zodpovědných
bohatých máme u nás? |
