|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Chvála modlení a proklínání
Na absenci víry v boha jsem od dětství adaptovaná. Nebrání mi
chovat se slušně a mít radost ze života, přestože na mě nikdo
nedohlíží a po smrti nepůjdu do nebe ani se nepřevtělím – už
proto si vážím každé minuty života. Jsou ale chvíle, kdy mi
celá ta paráda a rituály kolem církve a boha chybí. Docela
úlevné může být kupříkladu modlení. Už jen ta představa, že
vám kdosi všemocný, a přitom spravedlivý (což je v lidském
světě protimluv) naslouchá, a dokonce s vámi soucítí! Ale bez
víry se nedá ani kloudně proklínat a posílat k čertu a do
horoucích pekel, a to někdy postrádám ještě víc. Já vím, že
klení církevní osoby nerady vidí, ale co s tím mohou dělat?!
Jen uložit při zpovědi další modlení jakožto neutralizační
činidlo.
Momentálně by se mi chtělo proklít britskou společnost British
Petroleum, která výbuchem na své plošině Deepwater Horizon
způsobila Zemi, moři, přírodě a potažmo lidstvu zhoubný nádor,
hnusný, mazlavý, zabijácký. Je to k pláči, strašná je naše
bezmoc a bohové jako vždy mlčí. Až bych tu firmu dostatečně
naproklínala, modlila bych se za záchranu mořských tvorů,
přímořských ptačích kolonií, za obnovu životodárného moře a
také aby tu rakovinu v podobě ropné skvrny nezachytil Golfský
proud. Načež bych znovu proklela dopravu, která potřebuje
benzin, a pak pro změnu šlendrián úřadu Minerals Management
Service, který už před sedmi lety zjistil, že bezpečnostní
ventily, které by mohly zablokovat únik látek z hlubin země,
mají na řadě plošin v Mexickém zálivu slabé čelisti, takže
jsou nefunkční. Úřad se na to ale vybodl a těžařské firmy
tuplem, takže kvůli šlendriánu několika lidí prožíváme cosi
jako mořský Černobyl. Kéž by poznali silné čelisti mořských
predátorů, modlím se mstivě, za což by mě málokterý bůh
pochválil. Na ropě v moři se pasou kolonie mikroorganismů,
sláva jim, v symbióze s nimi žijí až třímetroví,
mnohoštětinatí červi, krásní a dlouhověcí, ale co je to
platné, když umírají želvy, ptáci, ryby, delfíni, do pekla
ropného hnusu se propadají celé ekosystémy, moře dostává
zabrat a člověku je všeho živého a krásného strašně líto.
„Mexičani už nepotřebují benzin, budou jezdit masivně na
vodu,“ oznámil mi syn Jiří, který zná mou slabost pro radostné
novinky z oblasti nových technologií, šetřících životní
prostředí. No vida! zaradovala jsem se. „Ale musí to být voda
z Mexického zálivu,“ dodal a sarkasticky se zašklíbil. Už jsem
si říkala, že na všechno se dá v Čechách vymyslet vtip, ale
tahle katastrofa se humoru vzpírá, jenže jsem zapomněla na ten
šibeniční. Už aby ta ropa došla, jednou sakra dojít musí!
Vždyť už existují auta jezdící na vodík, zbývá vychytat mouchy
a rozjet byznys s motory, které vydechují ze svých útrob jen
teplou vodní páru. Až jednou ta hustá, matlavá, páchnoucí
tekutina z odumřelých druhohorních tvorů nebude, svět se
promění, politická mapa světa bude přepsaná, kdo byl (ropou)
povýšen, bude ponížen, stane se mnohé, co by se nám líbilo už
teď. Kdybych byla věřící, klesla bych na klekátko a... Vlastně
v jistém smyslu věřím (opatrně) v lidský rozum a vynalézavost.
Ale jeho protivníci jsou mocní a čas pracuje proti nám. |
