Číslo 26 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s klavíristou.
Ivem Kahánkem.

 

 

 

 

 

Naděje Ivana Medka

Už to bude půl roku, co navždy odešel Ivan Medek (1925–2010). Novináře, muzikologa a někdejšího Havlova kancléře , který zemřel letos 6. ledna, připomene na přelomu června a července Český rozhlas 3 – Vltava reprízou pořadu z cyklu Osudy. Medkovy rozhlasové vzpomínky byly natočeny a poprvé vysílány roku 2003 a později z nich vznikla memoárová knížka nazvaná Děkuji, mám se výborně.

Jako „vídeňský hlas Ameriky“ v osmdesátých letech minulého století posiloval Ivan Medek víru a odvahu tisíců lidí v zadrátovaném ČeskoslovenskuS Ivanem Medkem tehdy v jeho bytě na pražské Letné rozmlouval spisovatel Ivan Binar. Oba pojila zkušenost s vídeňským exilem (Medek se pro emigraci do Rakouska rozhodl v roce 1978 po sérii přepadení a tvrdých výslechů na StB, Binar odešel rok předtím). „Nezapomenu, kdy jsme dorazili do Vídně. Přesvědčeni, že domů se už nevrátíme, že je to napořád. Koho by v sedmasedmdesátém roce napadlo, že to v devětaosmdesátém praskne a my se budeme moci vrátit,“ napsal Ivan Binar u příležitosti premiéry Medkových Osudů v roce 2003.
Jméno Ivan Medek znamenalo vždy značku vysoké kvality. Vážená rodina plná slavných jmen (otec Rudolf Medek byl legionář a spisovatel, bratr Mikuláš a dědeček Antonín Slavíček slavní malíři), úctyhodný životopis (uspěl jako muzikolog, žurnalista či prezidentův kancléř) – to vše se pojí s osudem muže, který nikdy neztratil víru a naději. „Naděje je podmínkou života a nutně přesahuje onen účetnicky spočitatelný realistický obzor. Jinak by to nebyla naděje,“ bylo jedno z kréd Ivana Medka, který jako „vídeňský hlas Ameriky“ v osmdesátých letech minulého století posiloval víru a odvahu tisíců lidí v zadrátovaném Československu. A když se pak nepravděpodobné stalo skutkem, byl možná první, kdo v listopadu 1989 jasnozřivě prohlásil: komunistický režim se právě zřítil.
Ivana Medka potkal Binar v Rakousku poprvé na hodině němčiny pro exulanty. Pozvánku k premiéře Osudů, které s ním natočil, uzavřel před sedmi lety takto: „Dnes už snad ani není důležité zjišťovat – a zjistit by se to dalo docela snadno –, ve kterém roce jsme se s Ivanem Medkem ve Vídni učili zapeklitá nepravidelná slovesa a podobně nepochopitelné předložkové vazby. Dneska sedíme spolu u stolu v Praze na Letné a zaznamenáváme pro svobodný Český rozhlas to, co zvolna zasouvá čas.“ Nebude jistě na škodu poslechnout si v létě roku 2010 to, co se podařilo před vytracením do mlhy zapomnění uchránit.

René Kočík



  Chvála modlení a proklínání
  Jak to vidí Věra Nosková
 
  Naděje Ivana Medka

  Nalaďte si        
 
  Zpráva o jednom smutku
  Pořiďte si