|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Idyla
Zahradní jezírko jsme si pořídili z touhy po přírodní idyle.
Když rybníček zarostl rákosem a rozkvetly kosatce a lekníny,
seděli jsme na kamenech na břehu a hleděli na vodní hladinu,
již čeřil lehký vánek. Dívali jsme se na veselé rybky,
skotačící vesele nedaleko břehu. Sledovali jsme vodoměrky,
tančící na hladině neúnavný balet, a pozorovali krouživý let
motýlů. Jednoho dne se nad jezírkem objevil dravec. Hejno
vrabců ho od rybníčku odehnalo. Blahořečili jsme přírodě a
tomu, jak se dovede bránit proti vetřelcům. Žena byla tak
nadšena, že ptáčkům zamávala.
Brzy se objevil jiný nepřítel – sousedovic kočky. Snažili jsme
se je vyplašit zvukovým zařízením, o němž výrobce tvrdil, že
vydává zvuk, který kočky nesnášejí. Ukázalo se však, že kočky
sousedů jsou na ultrazvuk zvyklé. Když jsme nalezli na břehu
několik rybích kostřiček, obehnali jsme rybníček drátěným
plotem. Velmi jsme se naopak zaradovali, když se ve vodě
objevila užovka. Žena ji hned vyfotografovala. Chtěla pořídit
ještě další snímky tohoto hbitého živočicha, ale neudělala to.
Přistihli jsme totiž užovku při nehezkém činu. Žrala
bezostyšně malé pulce, a připravila nás tak o žabičky.
Jednoho dne se přihnala se k rybníčku sojka a vrhla se na
larvy vážek. Rozhodli jsme se, že jezírko budeme hlídat.
Střídali jsme se s ženou vždy po hodině, ale sojka se
neobjevila.
Zato se objevil nebezpečný brouk, potápník. Napadl mladé
šneky.
Na jaře se v rybníku objevily žáby.
Radovali jsme se, ale ne dlouho. Samci začali z ničeho nic
pronásledovat své družky. Ty celé noci kvákaly. Zřejmě o
pomoc. Bylo velmi nechutné být svědky toho, jak se i nezletilí
žabáci vrhají na obézní žáby.
Tou dobou už nastalo teplo, voda v rybníčku se ohřála a také
ryby ztratily svůj chladnokrevný rozum. Jedinou samičku
pronásledovaly celé skupiny zvrhlých násilníků. Rybky prchaly
před gangy, kam se dalo, ale mnohé se znásilnění nevyhnuly.
Přihlížet tomu odpornému útoku rybích deviantů na těhotnou
rybku, která ležela vysílena mezi kameny, za nepřítomnosti
jakékoli policie, bylo nemožné.
Odpotáceli jsme se do domu, abychom toho nebyli svědky, ale
museli jsme znovu zakročit, když na jezírku přistál kachní
pár. Rafinovaný kačer v pestré uniformě hlídal, zda je vzduch
čistý, zatímco jeho družka páchala nelítostnou genocidu na
pulcích a malých rybkách.
Jakmile jsme vypozorovali, že kachní pár se vrací jako německá
armáda za války, za noci a za mlhy, číhal jsem časně ráno, u
okna, abych zabránil té čistce. Když se útočníci objevili,
hodil jsem po nich k rybníku připravený dělbuch.
Výbuch vetřelce sice zahnal, ale probudil souseda. Bývalý
pracovník bezpečnostní služby vyběhl z domu s pistolí v ruce a
volal do ostružin – Stůj, nebo střelím.
V té době se už situace stala kritickou. Přírodní anarchie
dosáhla vrholu. Za ranního kuropění zahradu napadlo stádo
divokých prasat. Když sousedovi rozryli divočáci zahradu tak,
že musel objednat buldozer, aby napravil škody, obehnali jsme
zahradu ostnatým drátem.
Ačkoli to ani jeden z nás nahlas nevyslovil, uvědomili jsme
si, že si tak dobrovolně vytváříme koncentrační tábor.
Ale ani toto opatření nás neuchránilo před vychýlenou
přírodou. Přesvědčili jsme se o tom při posledním útoku krtků,
kteří nadělali na břehu jezírka hromady. Ukázalo se, že jsou
už tak agresivní, že vyhazují z děr i osvědčené protikrtkové
páchnoucí kuličky. Také náhlé okupaci mlžů jsme se nevyhnuli.
Zaplavili zahradu a napadli všecko, co má listy.
Utěšovali jsme se tím, že alespoň naše vlaštovky jsou rozumné
a užitečné. Ale jen do dne, kdy v noci na hnízda zaútočila
kuna.
Za ranního rozbřesku, kdy nás budil hluk padajících hnízd a
křik vražděných ptáčat, jsme pochopili, že idyla, o které jsme
jako liberálové a přátelé přírody snili, byla jen iluzí.
Proto nás přlliš nepřekvapil soused, když nám líčil obsah
televizního pořadu, v němž hlavní hrdina zabil tři lidi.
Když nakonec poznamenal: „Jen klid. Však ono se to zase
srovná“, měli jsme pocit, že má bohužel pravdu. |
