|
|
 Dějiny
pro imunitu lidstva
Ve vydavatelství Radioservis právě vychází nové CD s názvem
Druhá světová válka. Dá se poslouchat i sledovat zároveň.
Vyniká totiž přehledným zpracováním všech důležitých válečných
událostí – zvukovým i obrazovým. Přináší řadu méně známých
dokumentů a nabízí je k poslechu v originální podobě. Součástí
projektu je i deset dokumentárních pořadů s názvem Válečný
dekameron, nabízejících i málo známé souvislosti mezi druhou
světovou válkou a současností. Nadto CD obsahuje interaktivní
mapu a díky možnosti pohybovat s linií fronty uvidíte, jak
rychle postupovala útočící vojska, kam až se dostala a jak
rychle je obránci hnali domů. To vše doplňují desítky dobových
fotografií.
Chtěl jsem kdysi s dědečkem diskutovat o knížce, kterou mi
dal. Neuspěl jsem. Jména hrdinů se mu rozmlžila, děj se
rozplynul... Jako dítěti mi to přišlo nepochopitelné. Dokázal
přece s takovou bravurou líčit vlastní životní zážitky! A tak
jsem poslouchal alespoň ty. Knihu mám dodnes a její příběh si
mohu kdykoliv opětově přečíst, ale dědovy příběhy časem
zahaluje mlžný opar. Nebyly zapsány. Jejich život byl
ohraničen dvěma daty životopisu.
Poslední dopisnice
V září 1943 bylo do koncentračního tábora Osvětim II-Březinka
dvěma transporty dopraveno pět tisíc českých Židů z Terezína.
Nacisté je umístili v takzvaném rodinném táboře, kde měli
vězni oproti běžné táborové praxi zvláštní privilegia:
neprošli selekcí a pohromadě mohly zůstat celé rodiny. Nikdo
netušil proč. Přesně po šesti měsících bylo vězňům oznámeno,
že budou přestěhováni do „pracovního tábora Heydebreck“.
Druhého března 1944 dostali povolení napsat dopisnice, které
museli datovat 25. 3. 1944, údajně proto, že budou dlouho
cenzurovány. Ve skutečnosti byli Židé v noci ze 7. na 8.
března zlikvidováni v plynových komorách. Bylo jich přes tři
tisíce sedm set. Mezi nimi i Otto Sgall, jehož vzkaz uchovává
jeho rodina dodnes:
25. 3. 1944
Mici děkuje za balíčky, které dostává nepoškozené, když obaly
vydrží transport; bal lépe. Jsem zdravý, proč mě vlastně
všichni ignorujete? Myslete často na mě, Mici a také na matku.
Ti šťastní dostávají poštu denně. Pozdravuj Kumpošta a všechny
milé, piš bratranci Aloisi Šikovi, Litomyšl 14. – Máte zprávu
od Oskara?
Nejvřeleji Otto
Zvířata cennější než lidé
 Příběh
Otto Sgalla je jen jedním z asi pětapadesáti milionů příběhů
lidí zahynuvších v průběhu druhé světové války. Příběh, který
vlastně začal daleko dříve.
Bludy o takzvaně méněcenných rasách se v Německu začínaly
prosazovat s nástupem Adolfa Hitlera. Život Žida nebo Roma měl
najednou menší cenu než život obyčejné slepice nebo potkana.
„Němci přijali velice důmyslný zákon na ochranu zvířat,“ říká
Stanislav Komárek z Univerzity Karlovy. „Prakticky to vypadalo
tak, že třeba k pokusům na zvířatech byl nutný souhlas,
udělovaný nakonec až říšským ministrem vnitra. Paradoxně se to
někdy obcházelo a namísto zvířat se k pokusům brali lidé,
neboť to bylo jednodušší.“
První přišla na řadu takzvaná smrt z milosti – eutanazie.
Hitler o ní oficiálně uvažuje v roce 1935 jako o řešení pro
případ vypuknutí války. Pak přijde léto 1939 a u Lipska se
narodí chlapec s dědičnou nemocí. Historik Michal Šimůnek
vzpomíná na dopis, ve kterém chlapcovi rodiče píší Hitlerovi,
zda povolí příslušným lékařům na dětské klinice v Lipsku
provedení eutanázie. Hitler souhlasí, a dítě je v létě 1939
usmrceno. „Na základě tohoto precedentu se v nejužším
Hitlerově okruhu uvažuje o tom, jak z tohoto opatření udělat
systém. Brzy vypukne válka a současně s tím se rozjíždí tzv.
Akce dětské eutanazie,“ dodává Šimůnek.
Ústavy na zabíjení dětí
Při dětských klinikách bylo zřízeno kolem třiceti speciálních
oddělení. Jejich přesný počet se historikům ani po
pětašedesáti letech nepodařilo přesně určit, stejně jako počet
obětí. Šly zřejmě do desetitisíců. V těchto odděleních, kam
byly děti po narození dávány, se zjišťovaly případné genetické
choroby. Pokud lékaři u dítěte defekt objevili, bylo usmrceno.
Pravý důvod úmrtí se ale matky nikdy neměly dozvědět. „Samotný
fakt, že dítě zemřelo,“ říká historik Šimůnek, „byl zdůvodněn
přirozenou příčinou: buď poporodními komplikacemi, nebo
nějakým jiným komplikovaným stavem.“ Ostatky dětí se pak
většinou používaly k pokusům. Šlo zpravidla o výzkum mozku –
zkoumaly se především odchylky od domněle zdravých dětí.
Sterilizace
Němečtí výzkumníci se ale soustředili převážně na pokusy,
jimiž své oběti nelidsky týrali. Většinou se odehrávaly
v přísném utajení, za zdmi koncentračních táborů. Vězňům se tu
do žil vstřikovaly chemikálie, které je za strašných bolestí
posílaly na onen svět. Vyvíjel se tu co možná nejjednodušší
(rozuměno nejlevnější a nejrychlejší) způsob sterilizace
„méněcenných“ mužů a žen.
Jeden z vášnivých pokusníků, Viktor Brack, navrhoval v dopise
Heinrichu Himmlerovi metodu, jak tajně sterilizovat maximum
nic netušících lidí pomocí rentgenových paprsků: „Nejlepší
způsob praktického provedení by byl svolat osoby určené
k ozáření před okénko a požádat je, aby zodpověděly nějaké
otázky a vyplnily formuláře, čímž by se zdržely dvě až tři
minuty. Osoba sedící za okénkem by mohla regulovat přístroj...
Tak by bylo možno sterilizovat 150 až 200 osob denně, při
použití dvaceti přístrojů až čtyři tisíce.“ Účinek rentgenové
sterilizace se zkoušel na mladých Židech v Osvětimi. Jak
zákrok vypadal, se dozvídáme ze vzpomínek bývalého
osvětimského vězně, doktora Leóna Landaua:
„Velký stůl z hrubého dřeva, na němž nahoře stojí podivný
přístroj z bíle lakovaného plechu, který se podobá rentgenu.
,Vylez na stůl!‘
Hlas doktora Schumanna nepřipouští odpor. Mladý Žid poslechne.
,Na kolena!‘
Schumannův asistent uchopí pohlavní orgány oběti a položí je
na prkénko umístěné na stole těsně pod okénkem generátoru.
Doktor Schumann se přibližuje a ohmatává pohlaví vězně.
Důkladně se přesvědčuje, zda jsou varlata v šourku a zda
netkví v tříselném kanálu. Pak dává hlavou kladné znamení
svému pomocníkovi. Oba se vzdalují a ponechávají svou oběť o
samotě.
Pomocník zmáčkne knoflík... Ozývá se tichý praskot a zároveň
se dostavuje pocit tepla. Je to zcela nebolestivé, téměř
příjemné.
,Další!‘“
Za několik dnů se na pohlavních orgánech ozářených mladíků
objevila hnědá skvrna. U některých šlo jen o popáleninu
prvního stupně. U jiných se vytvořily příškvarky a nakonec
visela obnažená varlata ven ze šourků. Němci se přeorientovali
na chemickou sterilizaci, kterou jim nabízela věhlasná
kapacita tehdejšího lékařství, gynekolog Carl Clauberg: „Jeden
vyškolený lékař by mohl sterilizovat s největší
pravděpodobností několik set, ne-li dokonce až 1000 osob za
jediný den.“
Odplata
 V květnu
1945 vykonávalo v Německu lékařskou praxi devadesát tisíc
lékařů. Podle odhadů se zločinů dopouštělo několik tisíc
z nich. Jen několik desítek z nich se však dostalo před
norimberský tribunál, kde na jaře roku 1947 svědčila i
patnáctiletá Marie Doležalová. Tato lidická dívka soudu
vyprávěla, jak se v deseti letech dostala do Říše na
poněmčení. Pak se stalo něco podivného: přestože nebyla nikdy
nemocná, odvedli ji do nemocnice. „Byla jsem operovaná, ale
proč, to nevím. Teď, doma, už jsem byla na dvou rentgenech,
ale žádný lékař nemůže zjistit, proč mě operovali. Řez je asi
patnáct centimetrů dlouhý,“ vysvětlila šokovaným soudcům dívka
a ukazovala hrozivou jizvu.
Ani pětašedesát let po válce přesně nevíme, kolik lidí zemřelo
při nacistických pokusech na lidech nebo při naplňování
představy o genetickém zušlechtění národa – takzvané eugeniky.
Oběti jdou do stovek tisíc a možná i do milionů. Jistě ale
víme, že od té doby si v Evropě nikdo netroufl v eugenice
veřejně pokračovat. „Ne tak v Číně, Koreji nebo na Dálném
východě,“ dodává Stanislav Komárek. Rozdíl snad může být i
v tom, že Evropa tyto hrůzy zažila a byla nucena se s nimi
vypořádat. „Ti, kteří tyto pokusy dělali, byli potom po válce
poprávu souzeni a někteří i popraveni.“
Nebylo to ale tak docela důsledné. V roce 1948 vyšla v Německu
kniha s názvem Diktát opovrhování lidmi, která popisovala
hrůzy, jichž se nacističtí lékaři dopouštěli. Jenomže co se
nestalo: Pracovní souručenství západoněmeckých lékařů celý
náklad deseti tisíc výtisků skoupilo a kniha jako by
neexistovala. Vlastně až dodnes žijí lékaři, kteří za pokusy
na lidech nikdy potrestáni nebyli. „Dokládá to případ muže,
odhaleného teprve v roce 2003 v Rakousku,“ připomíná historik
Michal Šimůnek, „jde o někdejšího dětského lékaře, který
výzkumy na své sbírce preparátů, získaných během programu
dětské eutanazie, využil pro svou poválečnou kariéru.
Druhá světová válka byla prvním konfliktem, kde se vojáci
nezaměřovali jen na boj s nepřátelskými silami. Výsledkem je,
že téměř polovinu všech válečných obětí tvořili civilisté.
Jako by někdo vyvraždil dvě České republiky – dohromady asi
dvacet milionů lidí. Vědět o hrozícím nebezpečí a připravit se
na možnost jeho příchodu, to byla otázka přežití.
Skrýš
„Je to tam dole, u bojleru.“
„Je tu tma. Kde je světlo?“
„Moment, dojdu pro baterku.“
Mladý muž odchází do garáže a já se snažím proniknout očima
černá zákoutí sklepa. Dnes už by se to tu nedalo praktikovat.
Dnes ne. Vše je tu přestavěno, otevřený prostor, příliš malé
na to, aby se tu ukrývali lidé.
„Tady je!“
 Dostávám
do ruky svítilnu a kuželem nažloutlého světla ohmatávám
pavučiny. Mezi trubkami objevuji to, kvůli čemu jsem přijel.
To, co je vidět jen odsud, zatímco z pokoje, který je teď nade
mnou, bych viděl jen nenápadně pravidelnou strukturu parket.
Nad hlavou mám kruhový otvor v cihlové podezdívce, kterým
vidím na parkety zespodu. Připadám si jako v sudu, jehož víko
se dá uzavírat zevnitř, neboť má jakési primitivní držadlo.
„To udělal děda původních majitelů,“ vysvětluje mladý muž,
který úkryt zbudovaný jako rodinné útočiště v nejisté válečné
době při rekonstrukci domu ponechal, ale zbavil ho funkčnosti.
Takových úkrytů vzniklo během druhé světové války mnoho. Možná
některé z nich zůstaly, ale předtucha nepředvídatelného
okamžiku nebezpečí smrti ve vlastním domě se už v našich
končinách rozplynula jako mlha na slunci.
Je to zcela přirozené. Naše mysl pracuje s dávnými nebezpečími
jako organismus s protilátkami proti život ohrožujícím
nemocem. Zůstávají uchovány v paměti, aby se další nákaza
téhož druhu nemohla rozvinout v takové síle. Žel, patogenní
organismy mají tendenci mutovat a tělo pak musí znovu prověřit
sílu své imunity, posílené příběhy o nemocech, které se mu již
podařilo přemoci.
Lze-li informace o druhé světové válce chápat jako vytváření
protilátek proti stále existujícímu nacismu v jeho nových
podobách, pak všechny zde popsané hrůzy a mnoho dalších
důležitých informací, které naleznete na CD Druhá světová
válka, právě vycházejícím ve vydavatelství Českého rozhlasu –
Radioservis, přijímejte jako posílení naší obranyschopnosti.
Marek Janáč, redaktor ČRo Leonardo
Foto Archiv Českého rozhlasu,
archiv Památníku Terezín
a
Národní archiv Praha |
