|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Od knihy k fonodokumentu
Není mnoho našich národních institucí, které dokázaly bez
přerušení existence přežít celé 20. století. Druhého prosince
1909 byly předvedeny veřejnosti první expozice Technického
muzea v Království českém. Pro muzejní účely zapůjčil svůj
hradčanský renesanční palác Jan Adolf Schwarzenberg – za
spoluúčast při údržbě.
Dnešní Národní technické muzeum vydalo k této příležitosti
bohatě vypravenou knihu Příběh NTM, jejíž text napsal archivář
muzea Jan Hozák. Od publikace a jejího autora vyšel pak ve
svém stejnojmenném radiodokumentu Ondřej Vaculík – pořadu bylo
v prosinci věnováno všech pět středečních Historických klubů
na Vltavě.
Vezme-li kdo do ruky sličnou monografii a prolistuje křídové
stránky se stovkami fotografií, těžko si představí, čím by
mohlo rozhlasové médium přispět, čím by mohlo substituovat
pouhým zvukem nenahraditelné prostředky knihy. Zkušený
fonodokumentarista si ale poradil. Rádio sice není
bezprostřední jako divadlo, ale přesto záznam rozhovoru přímo
z místa, o které se jedná, je rozhodně mnohem autentičtější
než tichá četba. Zvláště pak, když plynule vypráví člověk
všestranně zasvěcený a pro věc zapálený, který muzeu věnoval
celý svůj profesionální život.
Deset kapitol knihy je v podstatě strukturováno analogicky
k obecným dějinám: války, změny režimu. Z odstupu nahlíženo
bylo ale vnitřní dění v muzeu periodizováno často jinak. Až do
druhé světové války fungovalo jako vícezdrojově sponzorovaný
soukromý spolek, dnes bychom snad řekli veřejně prospěšná
společnost. Paradoxně až na podzim 1938, tedy za druhé
republiky, započala výstavba vlastní budovy muzea na Letné.
Nic to však nezměnilo, protože ještě před dokončením byla
budova z rozhodnutí okupantů přidělena poštovní správě.
Materiální zásah do statu quo nastal až roku 1941, kdy nacisté
zabrali Schwarzenberský palác pro účely vojenského muzea a
sbírky Českého technického muzea se musely stěhovat do prostor
historické invalidovny v Karlíně (K. I. Dientzenhofer,
1731–1937). Muzeum netvoří jenom objekty, ale také lidé.
Prvním, bohužel nikoli posledním personálním mocenským zásahem
byla takzvaná arizace. Ve výroční zprávě Spolku za rok 1940 se
píše, že měla za následek „úbytek jen sedm členů“. Monografie
i rozhlas uvedly pouze historika Bedřicha Mendla, který pak
pod tlakem rasové perzekuce spáchal sebevraždu, ale dohledat
jména ostatních by dnes neměl být problém.
Pro nedemokratickou a do značné míry bezprávní atmosféru třetí
republiky (1945–1948) je příznačné, že přejmenovaný spolek
(Technické muzeum v Praze) svou novou budovu nerestituoval a
teprve v roce 1948 mu byla uvolněna její menší část (na
Invalidovně NTM vystavovalo až do roku 1966). Na podzim 1950
bylo pak muzeum postátněno, ovšem postátněni byli i dřívější
sponzoři – české podniky. Zavádějící je ale nový název. Muzeum
není národní, je státní; národnost výrobců či uživatelů
artefaktů nezohledňuje.
Jména významných a oficiálních činitelů a představitelů muzea
jsou uváděna v dostatečné míře. Bohužel ani ve třetím
pokračování vltavského Historického klubu (16. 12.) nezazněla
jména těch členů a pracovníků, kteří byli během čtyřiceti let
komunistické totality z muzea vypuzeni, bezohledně obráni o
existenci a někdy i o tvůrčí smysl života. V knize je
nenajdeme a na redaktorovu otázku po personáliích konkrétní
odpověď nezazněla. Snad příště. Vždyť připomenout si jména
„uražených a ponížených“, to je to nejmenší, co pro jejich
památku může historie udělat. |
