|
|
Třiadvacet let s Pygmeji BaAka
Louis Sarno, Američan s doktorátem anglické literatury, přijel
před třiadvaceti lety do Středoafrické republiky nahrávat
hudbu Pygmejů – a už s nimi zůstal... Pygmejové odedávna žili
jako lovci a sběrači v tropickém deštném lese, nyní však
vynuceně obývají vesnice na jeho okraji, mísí se s většinovým
obyvatelstvem a přebírají jeho zvyklosti. Louis Sarno, jehož
výpověď jsme zaznamenali v rámci projektu Odhalení, je tak
jedinečným zdrojem informací o jejich rychle zanikající
kultuře.
„Prostě žiju...“
 Všichni
dostávají od BaAků (čtěte Bajaků) nějaká jména, ale mně nikdy
žádné nedali. Jsem zkrátka „Lui“ nebo „Luié“. A nevím, proč to
tak je...
Kdysi, když jsem žil v Evropě, jsem v rádiu slyšel jednu
baAckou písničku a úplně jsem se do té hudby zbláznil. Pořád
jsem se jí nemohl nabažit. Sehnal jsem si různé komerční
nahrávky, ale to mě neuspokojovalo. Takže jsem přijel pořídit
nějaké nahrávky sem a už jsem tu zůstal. Nejdřív jsem se tady
zamiloval, takže jsem mnoho let zůstával kvůli tomu, pak jsem
se naučil místní jazyk...
Napsal jsem o tom knihu, ale nikomu bych ji nedoporučoval, je
to strašná kniha. Když jsem ji psal, vlastně jsem to tu ještě
vůbec neznal. Žil jsem tady jen tři roky. Ta kniha se jmenuje
Píseň z pralesa a podtitul má Můj život mezi Pygmeji (v
originále Song from the Forest. My Life Among the Ba-Benjelle
Pygmies, pozn. redakce). Není to o mém životě, je to jen o
těch třech letech. Byl jsem tehdy hloupý, nevěděl jsem, co se
tu děje... Je to hloupá kniha.
Teď mám adoptované dvě děti a vychovávám je. Prostě žiju, jsem
součástí místní komunity, pomáhám tu s lékařskými projekty, se
školou a podobně. Rád bych zase něco napsal, ale ještě jsem si
úplně nerozmyslel, co by to mělo být... Už nechci psát o
BaAcích. Ani žádné další nahrávky už tady nepořizuju, ale
nedávno jsem byl v Kongu a měl jsem s sebou svůj starý dobrý
magnetofon Sony. Musím si koupit nějaký nový systém, připadal
jsem si s ním jak dinosaurus.
Rád bych toho v Kongu nahrál víc, protože věci se velmi rychle
mění a brzy to všechno zmizí. Chtěl bych ty nahrávky ochránit;
možná jednou začnou mít hodnotu a ty peníze by se pak mohly
použít ve prospěch téhle komunity, dětí nebo vnuků lidí, kteří
jsou na těch nahrávkách zachyceni.
Lidé z pralesa
 V oblasti
Dzanga Sangha žijí přibližně dva tisíce Pygmejů BaAka a
konkrétně v téhle vesničce, která se jmenuje Yandoumbé, je
jich asi padesát. Některé rodiny tráví víc než polovinu roku v
pralese, ale nikdo tam dnes nepobývá nastálo.
Když jsou BaAkové ve vesnici, živí se hlavně maniokem, který
pěstují na malých políčkách. Dělají také různé námezdní práce
pro kmeny Bantu a Bajanga, někteří se účastní ochranářských
projektů WWF, a když se jednou za čas objeví nějaká filmová
společnost, ukazují filmařům prales... Víte, život ve vesnici
se většinu času točí hlavně kolem zajišťování obživy, ale
jakmile odejdou BaAkové do pralesa, všechno se změní. I ti
nejmodernější lidé z vesnice se začnou chovat podle tradičních
zvyklostí. Ženy vyrábějí nové koše, muži provazy, lovecké sítě
a luky... A skoro každý den chodí na lov se sítěmi. S ním je
také spojeno mnoho tradiční hudby, kdy BaAkové oslovují duchy,
aby jejich lovu požehnali.
O kráse
BaAkové si ostří zuby. A dělají to pro krásu, přestože je to
velmi bolestivé... Muž má pocit, že je atraktivnější pro ženy,
a žena, že více přitahuje muže.
Jsou z toho hrozné bolesti hlavy, když se to dělá. Mezi zuby
se vloží kousek dřeva, potom se vezme železo a odštípne se kus
zubu. Je to strašná rána.
Tohle lidé dělají, aby získali pozornost opačného pohlaví. My
máme na Západě obrovský průmysl s kosmetikou a oni mají
ostření zubů...
Zážitky
 Bylo
jich hodně... Zážitky se ženami, se kterými jsem tu žil, a
také situace v pralese. Jednou jsem tam byl měsíc, já a tři
místní muži, čtyři ženy a tři děti. Skoro nic jsme s sebou
neměli, oni si ani nevzali lovecké sítě, jen své oštěpy, a
jeden starý muž mi ukazoval všechna zajímavá místa v pralese.
Na žádném místě jsme nespali dvakrát, každý den jsme se
přesouvali. Byli jsme hodně daleko a ti muži lovili oštěpem
zvířata, většinou štětkouna afrického, jedli jsme med divokých
včel a plané jamy. A to byl nádherný měsíc, úžasný zážitek.
Prostě se jen tak toulat pralesem s malou skupinkou lidí.
Zvířata jsou jenom maso
BaAkové mají sice hodně příběhů o starých časech, kdy zvířata
byla jako lidé, ale nemají s nimi žádný soucit, nezamýšlí se
nad tím, zda trpí. Dokonce ani u zvířat jako jsou šimpanzi a
gorily nic takového nefunguje, většina BaAků je považuje za
zvířata, která lze normálně jíst. Mluvil jsem s jedním mužem,
který už mnoho let pracuje na projektu habituace goril a
zjistil, jak podobné jsou lidem. Ten muž mi řekl, že kdyby byl
pracoval jako stopař goril v mládí, nikdy by je nejedl.
V současné době už je samozřejmě nejí, ale jako mladý je jedl
často.
BaAkové u každého zvířete uvažují, zda by šlo jíst. Třeba
vůbec nemají domácí mazlíčky. Indiáni v Amazonii chovají
ochočené ptáky nebo opice, ale když mají malou opičku BaAkové,
děti si s ní hrají a trápí ji, dokud nezemře. A potom ji
snědí.
„Leisure time“
 BaAkové
pracují jen tolik, kolik potřebují, aby si zajistili základní
potřeby. A těch není mnoho. Něco k jídlu, u mužů možná něco na
kouření a to je v podstatě všechno. Volného času si cení. Rádi
jen tak posedávají, povídají si... Spoustu času vlastně
nedělají nic, jsou to mistři nicnedělání.
My musíme tvrdě pracovat, abychom si volno zaplatili, ale oni
ho mají skoro pořád. Z materiálního hlediska je jejich život
dost tvrdý, ale ne tak, jako kdyby pracovali třeba v uhelných
dolech. To je mnohem těžší, a mnoho lidí na Západě se živí
právě něčím takovým.
Myslím, že mají dobrý životní styl, jsou hodně v přírodě,
spoustu času tráví venku, a když jsou v pralese, mají
k dispozici úžasné jídlo. Tady se dá mluvit o bio potravinách,
všechno je tu v bio kvalitě – maso, zelenina, houby, všechno
je to velmi zdravé. Mně se tenhle životní styl líbí víc než
ten západní. Na Západě hromadíme materiální bohatství a pak
máme pocit, že bez toho nemůžeme žít. Někdy, když jedu do
Ameriky, pomáhám třeba kamarádům se stěhováním a oni mají
strašně moc věcí. Je to deprimující, všechny ty věci, krabice
a krabice věcí...
Nejstarší oheň
BaAkové sami o sobě říkají, že se nikdy nenaučili rozdělávat
oheň pomocí kamenů. Kdysi dávno ho našli. Měli nejstarší oheň
na světě a nikdy ho nenechali vyhasnout. Nosili ho s sebou,
kamkoli šli, a tam ho zase rozdmychali. I dnes, když jdou do
pralesa, s sebou některé ženy vezmou žhavé uhlíky. Přenášejí
je v listech a dokonce i po dešti, když je dřevo mokré,
rozdělají veliký oheň během dvou minut.
Nyní už samozřejmě umějí zapálit oheň i jinak, ale některé
části toho starého ohně jsou stále ještě živé, někde se
zachoval.
Miroslav Bobek,
vedoucí projektu Odhalení
Snímky autor |
