|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Jan Neruda a základní výzkum
Čítám si toho času v souborech Nerudových fejetonů, to by arci
každý český fejetonista čas od času měl, ale nemusíte se
obávat onoho anachronického „arci“, nebudu se pokoušet Nerudu
napodobit, ani vám jej takříkajíc strkat pod nos s tím, jaký
že byl nad obyčej vidoucí a vědoucí, nadčasový, předjímavý a
místy vtipný tak ukrutně, že by se mohl samotný Hašek od něj
učit, zvláště ve svých odbytějších humoreskách.
Co mne na tom čtení zaujalo jaksi nadto, byl bytostný vztah
Nerudův k vědě. Věděl nejspíše, jak je vědění namáhavé, a že
ten, kdo to neví, neví ani, co ví a co neví. V jeho době
doznívaly u nás myšlenkové půtky stran Darwinova učení a
Neruda v jejich rámci dokázal skvostně parodovat všelijaké
dobové pod-vědce, proti-vědce a mimo-vědce, o pavědcích ani
nemluvě. Já sám jsem pak měl záhy možnost přesvědčit se na
vlastní uši a oči, že se u nás ani dnes – v časech mediálně
provětrávaného darwinovského výročí – v souvislosti s vědou
bez schopnosti parodie neobejdeme. Že věda jakožto korekce
našich myšlenek i naší paměti dodnes nemá vyhráno, že se jí
v časech postmoderních děje příkoří, jež je některými vnímáno
jako trest za její výsadní postavení v údobí moderny. A
protože dnes k tomu nemáme žádného Nerudu, museli se
parodování ujmout vědci sami, jakkoli to po nich nemůže nikdo
chtít, neboť takováto forma nepřímého pojmenování neodpovídá
exaktnosti jejich myšlení.
Na happeningu s názvem Vražda vědy takto vědci sami sebe
dehonestovali výkřiky typu: „smrt základnímu výzkumu, sláva
aplikaci!“. Po dlouhé době jsem se opět cítil povinen
demonstrovat někde svou přítomnost, abych jí alespoň
kvantitativně obohatil demonstraci skupiny lidí, jejichž práce
si obecně vážím. Znám je trochu a vím, že to už musí být, aby
vyšroubovali svá těla a především své mysli z badatelských
ulit za účelem zviditelnění se. Přesto tak učinili,
vyprovokováni bezpříkladně perfidní syntézou
bolševicko-kapitalistického uvažování, jež našla svůj výraz
v myšlence, že „věda musí být pro občany a pro firmy“. Jistě
to její autor myslel dobře, když použil dikce,
charakterizované Nerudou jako „ten milý, prostý tón,
vypočítaný pro lidi, kteří sobě oblíbili nevědět o tom božím
světě ale praničeho a hledět na něj věčně pootevřenými ústy!“
Tedy – dnešními slovy – divákům a posluchačům zábavných
nicotností, stejně jako čtenářům bulváru, ukrádajících jim
cíleně zbytky vkusu i inteligence. Těm věda věru chybět
nemusí. Ano, možná to byl právě ten tón, jenž mne přivedl
k demonstraci solidarity s prostředím, s nímž jinak souvisím
svou profesí jen velmi volně.
A pak samozřejmě fakt, že tím, co na vědě nejvíce obdivuji,
proč ji potřebuji, skrze co v ní vidím krásu jako v pohledu do
krajiny, kvůli čemu s chutí čítám populárně vědecké publikace
stejně jako časopisy typu Vesmíru a Živy a desítky let
poslouchám rozhlasový Meteor, je právě základní výzkum. Svou
nepostradatelnou potencialitou duchovní hybné síly mi totiž
tuze připomíná umění, tedy rovněž ono „základní“, nikoli
aplikované do proměnlivých forem komerce. Jeho nutnost a
nejistotu zároveň, jež bezprostředně nikomu neslouží, naopak:
zas a znovu se pro sebe sama emancipuje. Umění si na sebe musí
vydělat, káží nám už dvacet let vyčůraní technokraté a jiní
misomusové. Nenapadlo mne, prosťáčka, že po půldruhém století
„bojů o Darwina“ bude podobným bojům o vlastní smysl vystavena
i sama věda. Koho zajímá, proč zpívají ptáci, proč voda teče a
ryba v ní zároveň je i není němá, proč měsíc svítí i když
nesvítí, proč se lidi nemaj‘ rádi, a potažmo nejsou-li náhodou
slepou vývojovou větví živočišstva, tomu netřeba vysvětlovat
potřebnost základního výzkumu. Anebo třeba starých fejetonů. |
